Připomíná, že v EU jsou tři země s významnou komunitou tureckých občanů: Německo (1,5 milionu), Nizozemsko (359 tisíc), Rakousko (110 tisíc). To je už dost voličů k tomu, aby v referendu naplánovaném na 16. dubna mohli sehrát roli jazýčku na vahách. Současné výzkumy preferencí nejsou jednoznačné a Erdogan se musí obávat možnosti, že své referendum nevyhraje, píše Kechlibar.

Ještě před rokem by se bát nemusel, ale mezitím se stalo něco, co zhoršilo jeho vyhlídky na úspěch. Hospodářský boom v Turecku se zastavil a vystřídaly jej problémy. HDP na hlavu se propadlo, ratingová agentura Fitch snížila hodnocení tureckých dluhopisů na dost mizernou úroveň – BBB – a o pár dní podobně zhoršila hodnocení osmnácti tureckých bank. Inflace překročila 10 %. Turecká lira už několik měsíců ztrácí na hodnotě. A to pro prezidenta Erdogana představuje problém. Popularita jeho strany AKP totiž není založena jen na islámu a na tom, že Erdogan je „silný muž“. Hodně městských voličů AKP podporuje proto, že za její vlády došlo k výraznému růstu životní úrovně v zemi. Jestliže se tento růst natrvalo zadrhne, mohou se začít poohlížet po nějaké alternativě, podotýká Kechlibar.

Celý text je ZDE.

Podle něj tedy není divu, že Erdogan je nervózní a snaží se zajistit si podporu od zahraničních Turků. Ty domácí ekonomická situace nepostihuje a mohou se dát snadněji zmobilizovat řečmi o slavném a velikém Turecku.

Jenže skutečnost, že představitelé cizího státu rozjeli velkou volební kampaň na území západní Evropy, podráždila ve všech postižených zemích veřejné mínění, upozorňuje Kechlibar.