Osud Lidic Skleničková prožila na vlastní kůži, když se v roce 1942 v šestnácti letech dostala do koncentračního tábora a jen těsne unikla osudu lidických děti, které byly odvezeny do Polska do továrny v Lodži. Odtud je pak odvezli do Chelmna a tam v plynovém autě dvaaosmdesát nevinných dětí udusili. Jen devět bylo vybráno na převýchovu. 

Už jen z toho nedovede prý pochopit, že národ, který si prošel vlastními hrůzami a vždycky byl rád za jakoukoli pomoc, se chová tak nesolidárně. „Proto jsem tak naštvaná, když se náš premiér chová takhle nesolidárně a pokrytecky - a hrdě říká, že Česká republika odmítá přijmout 50 nezletilých syrských sirotků,“ odsuzuje jeho postoj vůči sitorkům Skleničková.

Nechce se prý smířit s tím, že je Česko tak ubohá země, že bychom neuživili padesát dětí. „Prožila jsem koncentrák. A kdyby se některé spoluvězeňkyně chovaly takhle, mnoho z nás by dnes už nežilo. Ani já bych tady nebyla,“ přemítá zpětně žena z Lidic a dodává, že i když jí žádná z nich osobně neznala, pomohly jí. „Místo odměny riskovaly trest, mohlo je to stát i život. Byly mi velkým vzorem,“ zdůraznila.