Čas od času se ve sdělovacích prostředcích objeví něco, co už je opravdu za hranou, a tak nezbývá než připomenout soutěž o největší mediální odpornost týdne. „Tak v tomhle týdnu vyhlašuji největší odporností článek Martina Fendrycha z Aktuálně, který vyšel pod titulkem ´Neskutečné týrání učitelky: Když stát vede mstivý Švejk, šikana se lehce stane normou´. Zabývá se okolnostmi týrání učitelky na Střední průmyslové škole v Praze Na Třebešíně a pan Fendrych v něm velmi výmluvně útočí na pana prezidenta. Píše, cituji: ´A končí to volbou hlavy státu: když stát vede mstivý Švejk, který tak rád zkouší ponižovat jiné, šikana se lehce stane normou. Ne že by se v něm zhlíželi ti tři studenti – míněno ti delikventi z toho příběhu – to těžko, ale jejich rodiče pravděpodobně ano´,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský své pravidelné ohlédnutí za tím nejzajímavějším, co v uplynulém týdnu v médiích objevil.

Přeloženo do srozumitelné češtiny to znamená, že Martin Fendrych čtenářům sděluje, že za šikanu na střední průmyslové škole může prezident Miloš Zeman. „Kromě toho nám sděluje ještě v upoutávkách v rámci svého článku a v obrazovém doprovodu, že se čeští občané stávají fašisty. Zacituji z jedné z nich, která odkazuje na jeho předchozí text, který se týkal demonstrací předminulou sobotu: ´Pegida v Praze: najednou žijeme v jiné zemi. Realita je vedlejší, nedůležitá. Slušní občané se spojují s hnědou ligou. Taky díky prezidentovi.´ Takže pan Fendrych vytáhl do boje proti Miloši Zemanovi,“ vysvětluje si mediální analytik komentátorovo počínání.

Zhůvěřilostí týdne je zcela jistě Fendrychův článek

Hned ale přiznává, že moc nerozumí tomu, jak Martin Fendrych argumentuje. „Chápu, proč vytáhl zrovna Fendrych proti Zemanovi. Tomu rozumím, ta názorová kontrapozice je zřejmá a dlouhodobá. Ale ta úroveň, na které pan Fendrych píše, je velmi nízká a řekl bych, že je to ostuda české žurnalistiky. Dávat prezidentovi vinu za nevychované studenty nějaké průmyslovky a jejich chování na pokraji kriminální činnosti je nejen velmi nevkusné, ale i nesmyslné a zcela zjevně to je zástupný důvod k tomu kopnout si do prezidenta. Takže chceme-li vyhlásit na tento týden největší zhůvěřilost v českém mediálním prostředí, tak je to zcela jistě tenhle článek pana Fendrycha,“ nepochybuje Petr Žantovský.

Svoji pozornost pak přesouvá k České televizi, a to z několika důvodů. Začíná tím, kdo se v jejím vysílání neustále objevuje. „Česká televize zve do svých pořadů na ČT24 určitý typ lidí, které obdařuje mediální nálepkou odborníci, jejichž slovy bychom se měli, my diváci, řídit, měli bychom jim důvěřovat, měli bychom si myslet, že nám sdělují pravdu. Někdy to je zábavné, někdy méně, jindy vůbec. Je velmi legrační složení zástupců politické scény, kteří jsou na obrazovce České televize skoro pořád. Každý týden tam vidíte pana europoslance Pospíšila, každý týden několikrát pana Dienstbiera, ministra pro lidská práva, každý týden tam vidíte pana Ženíška, prvního místopředsedu TOP 09, každý týden paní Langšádlovou také z TOP 09, každý týden několikrát pana Gabala z KDU-ČSL. Je zvláštní, že tam vidíte stále stejné tváře,“ upozorňuje mediální odborník.

Na obrazovce ČT se nejčastěji vyskytují brouci Pytlíci české politiky

Kdo to sleduje pozorně, snadno zjistí, že se tihle lidé vyjadřují k velmi různorodým a často tematicky velmi vzdáleným otázkám. „Jsou to jacísi brouci Pytlíci české politiky, jsou to lidé, kteří rozumí všemu. Veden dlouhodobou praxí v médiích nepochybuji, že jsou to lidé, kteří mají vždy čas, kteří zareagují vždy pozitivně na pozvání České televize, vždy přijdou do studia, nebo jsou někde na telefonu nebo na kameře, prostě jsou někde odchytitelní a chtějí být ve vysílání. Jestli tam chtějí být jen ze svého vlastního exhibicionismu, to opravdu nevím, ale zcela určitě tam chtějí být i z nějakých důvodů stranických. A to, ať už mluví za TOP 09, KDU-ČSL nebo za nějaké pojetí sociální demokracie, protože pan Dienstbier není ryzí sociální demokrat, to je prostě Dienstbier, který je shodou okolností člen sociální demokracie. Ale ti lidé tam jsou z nějakého svého rozhodnutí,“ připomíná Petr Žantovský.