„Parlamentní listy otiskly souhrn kavárenských blábolů, tedy debatu mezi Janem Čulíkem a Bohumilem Kartousem, redaktory Britských listů. Rozhovor sám je z receptury pejska a kočičky vařících dort. Smísí se trochu kritiky sdělovacích prostředků s reakcí na průjezd americké kolony přes Česko, přidá zmínka o naivních představách populace o snadném zbohatnutí po roce 1989 a vše se okoření špetkou filozofování o české identitě. Výsledkem je zdůvodnění údajného obdivu části české populace k politice Vladimira Putina,“ začíná biolog Jiří Jírovec, jenž v roce 1986 emigroval do Kanady. Zabývá se prozápadní propagandou a používá proti ní její vlastní zbraně.
Zesměšňování Putinova Ruska
„Poslední dobou trávím poměrně dost času v Česku. Mluvím s mnoha lidmi a mohu bez obav prohlásit, že většinu z nich politika nezajímá. Možná nejsou ochotni jít s kůží na trh. V každém případě se zdá, že polarizace české společnosti dosáhla stupně, jenž by se dal označit jako smrt diskuse,“ podotýká. Smyslem propagandy není dovést člověka k používání vlastního mozku, tedy k vytvoření vlastního názoru. Jde o to, mozek ochromit do té míry, aby nestačil vstřebat víc než jednoduchá hesla a symboly. „O to se ostatně snaží i zmínění redaktoři. Vlastní názor je nebezpečný, protože se může vyvíjet nepatřičným směrem. O názorech lze diskutovat, kdežto o propagandistických heslech nikoliv. Zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by sám od sebe začal mluvit o Putinovi. Natož aby k němu upínal nějaké naděje. Málokdo je ale ochoten uvažovat v geopolitickém měřítku. Málokdo ví o katastrofickém vládnutí Borise Jelcina a o tom, že Putinovo vládnutí postavilo Rusko zpátky na nohy,“ pokračuje.
V Česku je podle Jiřího Jírovce tématem nanejvýš Miloš Zeman. Tedy na úrovni nadávek a jednoduchých hesel. Diskutovat o něm nelze, ledaže chcete riskovat rozvrácení rodinných vztahů anebo napjatou atmosféru u piva. „Česká propaganda zesměšňuje Putina a Rusko, jak se dá. Typická byla snaha České televize při olympiádě v Soči. Pod heslem ‚Putinova olympiáda‘ se reportéři snažili najít sebemenší chyby, aby splnili denní normu. Občas jim to kazili sportovci neuváženými výroky o tom, že trať byla skvělá a ten který závod dobře zorganizován,“ dodává.
Padnout za zájmy USA
Většina lidí neví o životě v Rusku zhola nic, jak říká Jírovec. „Pokud někdo nějaké naděje k této zemi upíná, jde o naděje, že nebude válka. Pocit ohrožení míru nepochází z ruské propagandy. I občan, který se příliš o politiku nezajímá, si najednou uvědomuje, jaký chaos a rozvrat způsobily Spojené státy americké a jejich ke všemu ochotní spojenci v zemích severní Afriky a Středního východu. Nebyl tam ani Putin, ani Rusové. Byli v tom namočeni západní politici, které jen nedostatek soudů neumožňuje označit za válečné zločince. Snaha zničit syrského Bašára al-Asada má samozřejmě protiruskou příchuť, protože Sýrie měla vždy s Kremlem relativně přátelské vztahy. Názor o zločinnosti geopolitických snah Západu není založen na ruské propagandě, ale vlastně paradoxně na informacích, které přes všechnu snahu proniknou do západních medií,“ popisuje.
Zmiňuje válku ve Vitenamu: „Pohled na válku ve Vietnamu nezvrátila severovietnamská propaganda, ale tisíce plastových pytlů s ostatky padlých amerických vojáků. Zvrátila ji neschopnost vlastní, tedy americké propagandy přesvědčit občany o tom, že není nic lepšího, než padnout za zájmy USA. Byla to lítost Američanů nad sebou samými, která nakonec rozhodla. Jistě, politovali onu holčičku, na níž hořel napalm, ale nestarali se o zvěrstva způsobená kobercovým bombardováním a defoliantem Orange Agent. Američany zasáhly povinné odvody do armády. Najednou šly do války jejich ‚slušné‘ děti a ne ti, kteří si takový job zvolili a jsou za něj placeni.“
Váleční reportéři v šortkách
Profesionalizace války je z propagandistických důvodů výhodná. „Ztráty na životech nejsou tak bolestné, protože tam nebojují moje nebo vaše děti. Slovo job se stalo zaklínadlem pro vojáky – oni neválčí, jen dělají svoji práci – i pro veřejnost. Někteří pseudovlastenectvím zblblí rodiče byli dokonce ochotni mávat vlajkou a tvrdit do televizní kamery, že jejich syn nebo dcera dělali práci, kterou měli rádi. Obdoba nekrologů za horolezce, kteří se zabijí při činnosti, již tak milovali. Od té doby se mnohé změnilo. Informace z dalších válek již byly pod kontrolou prostřednictvím nápadu přičlenit novináře k jednotkám. Kvůli jejich bezpečnosti. Od tiskových mluvčích pak dostávali informace k dalšímu zpracování,“ vysvětluje.
„Ukončení nekontrolovatelného pohybu novinářů na prostoru válečného jeviště lze datovat dnem, kdy se americká námořní pěchota vyloďovala v Somálsku. V televizi byly dramatické záběry vojáků brodících se se zbraní v ruce a kamufláží a odhodláním ve tváři posledními metry moře, aby pak organizovanými přískoky zaujímali bojovou pozici dál a dál do vnitrozemí. Bylo to přesvědčivé, ale jen do okamžiku, kdy nějaký patrně zlomyslný střihač pustil do světa obrázek, na němž se mezi vojáky ve stavu plížení pohybovali televizní kameramani v šortkách. Svým způsobem to připomnělo známou fotografii Roberta Kennedyho kráčejícího s manželkou v osamění po pláži. Byla to dojemná snaha představit politika v intimní chvíli. I on má přece nárok na trochu samoty. Pak to zkazil žertéř, který zveřejnil celou fotografii. Kousek od onoho páru byla totiž smečka fotografů, kteří se snažili získat snímek osamělého páru. Chyby anebo zlé úmysly nespoutaných novinářů se podařilo docela dobře ututlat během dalších válek. Když se dobývala irácká Faludža, kamery byly vypnuty. Co oči nevidí, to srdce nepálí,“ dokazuje absurditu propagandy.
Rusům vlastní Vietnam
„Situaci změnili uprchlíci z válkou anebo globalizací rozvrácených zemí. Intuitivně chtějí, aby jim Západ nahradil něco z toho, co jim vzal. A najednou není možné potlačit otázku: ‚Ale proč jim máme dávat něco zrovna my?‘ A najednou, byť opožděně, se objevuje otázka: ‚Kdo za to může a kdo to všechno zaplatí?‘ Za povšimnutí stojí, že z problému náhrad a přijímání uprchlíků jsou zcela vyjmuty Spojené státy americké,“ podotýká.
„To nejsou otázky vyprovokované ruskou propagandou. Odvíjejí se od zbytku svobodných informací, který západní propaganda nestihla zcela potlačit. Odvíjejí se od výroků hloupých politiků, kteří nejsou schopni přijít na jiné řešení než ničit lodě anebo nechat již nastoupené pasažéry utopit u protějšího břehu. Situace je komplikovaná, ale Rusko a Putin jsou jen zástupný problém. Že to nejsou schopni pochopit redaktoři zmínění v úvodu, je jejich problém. V souvislosti s Ruskem se mluví o agresivitě, s níž tato země hodlá okupovat to či ono území. Domnívám se, že ani Putin, ani jakýkoli jiný ruský politik nechce Rusko zatáhnout do války. Obrovské ztráty ze světových válek činí v Rusku válku neprodejnou. Sovětský svaz se nechal zatáhnout do války v Afghánistánu. Zbigniew Brzezinski považuje za úspěch americké politiky, že se jí podařilo připravit Rusům jejich vlastní Vietnam. Ostatní konflikty, do nichž Rusko vstoupilo, jsou marginální, a to ještě neznáme způsob jejich vyprovokování,“ dodává.
Válečná filosofie USA
Hlavní nebezpečí pro svět podle Jírovce představují USA: „Základem jejich filozofie je síla, jejíž materializace vyžaduje obrovské náklady na zbrojení. Americké arzenály zbraní je třeba čas od času vyprazdňovat, což se běžně zařizuje prostřednictvím chaosu, válek a prodejem zbraní do zemí, které jsou dostatečně hloupé, aby na potenciálně sebezničující hrátky přistoupily. Součástí této zrůdnosti je to, že si Západ nepřítele napřed vytvoří, vyzbrojí a pak vyhlásí za smrtelné nebezpečí. Jinak by nebylo s kým bojovat a nad kým (ne)slavně vítězit. Napadlo někoho, že Islámský stát nemá žádné zbrojovky? Takže musí někde a za něco zbraně nakupovat?“
„Nutnou, i když ne postačující podmínkou je, aby moc zbavila občana pocitu, že může něco změnit. To se daří nejlépe v takzvaných zavedených demokraciích amerického anebo britského typu,“ doplňuje a nakonec biolog Jiří Jírovec čestně prohlašuje: „Abych vyvrátil jakékoli pochybnosti, prohlašuji, že výše uvedený text je založen výhradně na informacích ze západních médií. Moje názory ani bankovní účet nejsou ovlivněny ani ruskou propagandou, ani ruskými rubly, byť údajně do Česka hojně plynou.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
