Jiří Dienstbier se narodil 27. května 1969 ve Washingtonu D.C. Jeho stejnojmenný otec tehdy v hlavním městě USA působil jako zpravodaj Československého rozhlasu. Jeho syn tak získal narozením i občanství Spojených států amerických, o kterém se prý dozvěděl až v roce 1990.
Vyrůstal v prostředí disentu a Charty 77, i když jeho otec, mluvčí a výrazná osobnost Charty, od rodiny odešel. Wikipedie o něm uvádí, že byl kvůli politickým aktivitám rodičů v dětství perzekuován a nesměl chodit na jazykovou základní školu ani na gymnázium. Na střední průmyslové škole byl spolužákem dalšího z „disidentských dětí“, Marka Bendy.
Kdyby Donald J. Trump přijel do Česka, jak by ho měl Miloš Zeman přivítat?Anketa
Po roce 1989 začal studovat práva a byl politicky aktivní v Občanském fóru. Pamětníci vzpomínají, jak významně zasáhl do jeho dějin na podzim 1990 na sněmu v Hostivaři. Tam kandidovali na předsedu někdejší disident Martin Palouš a proti němu Václav Klaus. Delegát Dienstbier junior vystoupil s ostrým projevem, ve kterém sepsul Klause za jeho chování a nedostatek občanské statečnosti před rokem 1989 takovým způsobem, že prý právě po tomto zážitku řada delegátů natruc volila Klause, který se stal předsedou OF a novou hvězdou české politiky.
I Petr Uhl, jinak Dienstbierovi názorově blízký, na to později vzpomínal: „Volbu ... ovlivnil podle mého názoru naprosto nešťastný výrok Jiřího Dienstbiera mladšího, který srovnávaje oba kandidáty uvedl, že v době, kdy Martin Palouš přečetl na Václavském náměstí dokument Charty 77 a byl za to Státní bezpečností na místě zatčen, Václav Klaus odmítl podepsat solidarizační prohlášení s Václavem Havlem. Já se domnívám, že lidé, kteří na sněmu seděli, a devadesát procent z nich, ne-li více, nemělo nikdy s opoziční nebo disidentskou činností v minulém režimu nic společného, byli ještě více popuzeni.“
Psali jsme:
Dienstbier si mezitím dostudoval práva a bezprostředně po dokončení fakulty nastoupil do advokátní kanceláře bývalého premiéra Mariana Čalfy. Později se stal jeho partnerem. Kromě toho se stále věnoval politice, především na komunální úrovni. Za Občanské hnutí, které v devadesátých letech vedl jeho otec, se již v roce 1994 stal zastupitelem na Praze 2, v roce 1997 po rozpadu otcova projektu přestoupil do ČSSD.
Byl rovněž předsedou mládežnické organizace ČSSD v době, kdy jí předsedal Miloš Zeman. Jejich vzájemné napjaté vztahy oba připomněli o mnoho let později, když proti sobě kandidovali na prezidenta.
V roce 2006 se za ČSSD dostal do pražského zastupitelstva, a tím začal Dienstbierův postup do velké politiky. V roce 2010 již komunální kandidátku vedl a dovedl pražskou ČSSD k nejlepšímu výsledku více než 17 procent. Odmítl však koalici s ODS, kvůli čemuž se rozhádal s kolegy (zejména s předsedou ČSSD Petrem Hulínským), a odstoupil z vyjednávacího týmu. Jednání svých kolegů označil za podrazácké.
Dienstbierovo jaro 2011
Po volbách 2010 se stal stínovým ministrem spravedlnosti ČSSD a od toho se datuje jeho nástup do vysoké politiky. Podporoval Bohuslava Sobotku na předsedu a díky tomu se na jaře 2011 stal místopředsedou ČSSD. Jaro roku 2011 pro něj bylo neobyčejně turbulentní, jen o několik týdnů později byl zvolen senátorem za obvod Kladno. Ten převzal po svém zemřelém otci, který byl kladenským senátorem od roku 2008.
Na konci roku 2011 se v ČSSD objevil návrh kandidovat populárního Dienstbiera na prezidenta republiky. V následujícím roce jej strana do voleb oficiálně nominovala a stal se jedním z jejích černých koní. Se ziskem 16,12 procenta hlasů skončil na čtvrtém místě, jen těsně za Janem Fischerem. V kampani zaujal zejména střety s pozdějším vítězem voleb Milošem Zemanem. Před druhým kolem odmítl Zemana navzdory přání řady svých spolustraníků podpořit a naopak za sebe podpořil jeho soupeře Karla Schwarzenberga.
Fotogalerie: - Kandidáti na právech
Do dějin se zapsaly zejména jeho střety s Milošem Zemanem, kterého několikrát vypeskoval, že kouří v zákulisí prezidentských debat, nebo o něm vykládal, že podporuje sexistické stereotypy, přičemž připomínal Zemanovy někdejší košilaté výroky o nadějné političce ČSSD Petře Buzkové. „Když se ve společnosti zvedá extrémní nálada, je na čelných představitelích státu, aby za pomoci své autority iniciovali uklidnění situace,“ vyzýval.
O POTÝKÁNÍ OBOU KANDIDÁTŮ ČTĚTE NAPŘÍKLAD ZDE.
V roce 2013 se velmi výrazně vyhranil proti zvolenému prezidentu Zemanovi, v senátu mu například ostentativně blokoval některé kandidáty do Ústavního soudu. Na zemanovské křídlo v ČSSD kolem Michala Haška intenzivně útočil třeba na sociálních sítích, až se rázný děčínský poslanec Jaroslav Foldyna neudržel a vzkázal spolustraníkovi, že je „na pěst“. Kromě toho zaujal v létě 2013 i svou účastí na Prague Pride.
Po sněmovních volbách a vypuknutí sporů v ČSSD se vehementně postavil za premiéra Sobotku v jeho boji proti „lánským pučistům“. Spekulovalo se, že právě on má prsty v bleskurychlé aktivizaci tisíců mladých demonstrantů, kteří několik dní v Praze skandovali „Za Sobotku, za demokracii“.
DEMONSTRACE ZA SOBOTKU SI PŘIPOMEŇTE ZDE.
Fotogalerie: - Za Bohuslava Sobotku
Následně se v Sobotkově vládě stal ministrem bez portfeje, zaměřeným na lidská práva a rovné příležitosti. Stal se rovněž předsedou Legislativní rady vlády, díky čemuž měl zásadní vliv na veškerou legislativu.
Ve vládě se profiloval výraznou aktivitou v oblasti lidských práv, v rámci Agentury pro sociální začleňování založil například neziskovou společnost HateFree, bojující proti projevům nenávisti. Podle mnohých se stal jedním z nejvlivnějších členů Sobotkovy vlády, spolupracoval zejména s ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou. Na podzim 2014 dokázal kromě toho obhájit svůj senátorský mandát.
V ČSSD se mu dařilo mnohem méně, z užšího vedení strany vypadl a žádná jeho další kandidatura již neměla úspěch. Na sjezdu v roce 2015 kandidoval na prvního místopředsedu a proti Milanu Chovancovi a Jeronýmu Tejcovi získal jen 75 hlasů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
