„Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939,“ poukazuje dál. Moskva je měla dle Skály pozvat připravit „komplex společné obrany proti nacistické agresi“. Londýn a Paříž prý „vyslaly subalterní podržtašky“. „Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst,“ píše. Sebekritiku prý můžeme vycítit například z memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaulla.
„Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice,“ píše dále Skála a poukazuje na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Západní velmoci prý „hodily mrtvého brouka ‚neutrality“ a „zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů“. Dále prý měla Paříž uzavřít své hranice ustupujícím interbrigadistům, ti kteří se do Francie měli i přesto dostat „skončili v lágrech vichistického režimu“. Jiní prý „rovnou v prackách gestapa“.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Poslední iluze měl zbořit mnichovský diktát. Skála viní především „brutální nátlak Francie, Británie – a také USA a jejich loutek v Latinské Americe“ na prezidenta Beneše, aby Hitlerovi ustoupil, protože „jinak bude za viníka konfliktu označena Praha, a ne Berlín“. „Československo bylo Hitlerovi ‚vydáno na dlouhé roky‘ – stojí v Benešových Mnichovských dnech –, coby předstupeň agrese východním směrem. Moskva nám, říká tu Beneš na rozdíl od dnešních sedmilhářů, nabízela pomoc jako jediná i pak,“ tvrdí Skála. Beneš si prý cestu spojenectví s Moskvou nevybral ze strachu, že by zůstal v koalici jen s ní.
Dále Skála připomíná, jak Beneš popisoval varování ostatních zemí před spoluprací se Sovětským svazem a komunismem, který doléhal ve 30. letech. „Ta hysterie, píše Beneš, děsila publikum dokonce tím, že i pád kteréhokoli autoritativního režimu v Evropě bude mít za následek zcela určitě nástup režimu komunistického v příslušné zemi, a zvlášť bylo zdůrazňováno, co by to znamenalo pro buržoazii francouzskou a anglickou, kdyby něco podobného se stalo v Německu, v Itálii nebo ve Španělsku… Bylo by tudíž velikou chybou nevidět ten katastrofální úspěch, jejž protikomunistická propaganda nacismu a fašismu měla v krizích západoevropské buržoazie,“ popisuje Skála.
„V Evropě začala světová válka skutečně 1. září 1939, pouhý týden po podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení. Prvou obětí bylo skutečně Polsko – k hořkému šoku svých totalitních ‚elit‘. Ty totiž snily o vítězném angažmá na přesně opačné straně. Pilsudski jezdil agitovat Hitlera, aby na ‚Moskaly‘ vyrazili společně, už krátce po führerově intronizaci za říšského kancléře. K agilním spojkám patřil i šéf Bankof England Montagu Collet Norman, důvěrný přítel šéfa německé Říšské banky Hjalmara Schachta (ba kmotr jednoho z jeho vnoučat). Hitlera navštívil už v roce 1932. Jednali i o dalším financování NSDAP. Později nacistům pomohl prodat zlato, které uloupili okupovanému Československu,“ uvádí dál Skála. Pilsudski se prý měl podílet i na plánu „Intermarium“, společného tažení na Moskvu.
Fotogalerie: - KSČM slavila konec války
„Když Moskva deklarovala připravenost přijít nám na pomoc, beckovské Polsko odmítlo Rudé armádě tranzit. A vydalo dokonce prohlášení, že pokud se zákazu nepodvolí, Polsko napadne její kolony z obou boků,“ připomíná dále.
Jak dále Skála připomíná, Poláci zašli v té době ještě dál: „Když Hitler, s podporou ‚sladké Francie‘ a ‚hrdého Albionu‘, vztáhl ruku na naše pohraničí, polská totalitní sebranka se k agresorovi přidala bez sebemenšího uzardění. Její pražský velvyslanec se od Beneše domáhal ještě rychlejšího vydání Těšínska, než Hitler území obývaného jeho ‚sudetskými soukmenovci‘.“
Británie a Francie sice Německu poté, co přepadlo Polsko, válku vyhlásily. Skála ovšem připomíná, že ze strany obou z velmocí nedošlo k jediné bitvě. „Rudá armáda překročila polské hranice 17. září 1939. Až poté, co polská vláda uprchla do zahraničí. Došla jen k hranici, které nástupci carského impéria schválili vítězové první světové války. Vstoupila na území, obývané hlavně milióny Ukrajinců a Bělorusů. Měla je raději vydat napospas nacistické soldatesce? Nabízela snad vzniklá situace i přijatelnější varianty?“ táže se Skála dále.
Fotogalerie: - KSČM s Olivií
A pak se Skála vyjádřil i k aktuálnímu poničení pomníku maršála Koněva. Dodává přitom, že ona smlouva „darovala Moskvě dva roky“: „Moskva velela armádám, které nacismu zpřerážely vaz. Mír a svobodu přinesly i nám. Z verze, která z ní dělá Hitlerova komplice – a teď už dokonce i spoluviníka války – se zvedá žaludek. Tak jako z pohledu do tváře starosty Prahy 6, když se na kamery tetelí blahem nad urážkami, načmáranými na pomník maršála I. S. Koněva. Nacistické hordy, na něž pracovala skoro celá kontinentální Evropa, nešlo porazit holýma rukama. Moskvě darovala smlouva, podepsaná před 80 lety, skoro dva další roky. K práci na samém pokraji lidských sil. Pro sílu zbraní i jejich zázemí, na nichž si hnědý mor vylámal zuby.“
Skála poukázal, že prý pomohla i k antihitlerovské politice: „Ta samá smlouva však byla průlomem i v jiném z rozhodujících směrů. Cukla kobercem pod nohama mnichovanské politice. A pomohla její farizeje dokopat na stranu, odpovídající i jejich skutečnému zájmu. Do řad antihitlerovské koalice.“
„Psychiatrie dělá slibné pokroky. Jsou však i choroby, na něž je stále krátká,“ píše dál, jednou z nich prý je „nutkavá rusofobie“. A dodává: „Za betonovou skruž, v níž se to zatmění ducha a morálky zmítá, proniknou jen fakta, probouzející pud sebezáchovy. Pohled na to, co se pacientovi jeví vzhůru nohama, očima jeho vlastního bytí či nebytí. K čemu by vedla konstelace, které chtěl stůj co stůj předejít i Beneš? ‚Drang nach Osten‘, jehož cíl by na tom byl – co do postoje ostatních západních velmocí – tak jako španělská republika? Bylo snad právě to – v našem národním zájmu? ‚Protektorát‘ teroru a genocidy – na ještě ‚delší roky‘? Nebo snad takové finále války, v němž by byl ‚protektor‘ stranou ‚smluvní‘, a ne na hlavu poraženou? Chybí-li komu právě to, ať kápne božskou. A přestane opruzovat jezuitskou oklikou.“
Fotogalerie: - Devátý sjezd KSČM
A závěrem Skála dodává, že „touha po východu“ je zde znovu. „‚Nach Osten‘ to magory táhne znovu. Tím větší je i hlad po falešných alibi. Žvást o ‚paktu Ribbentrop–Molotov‘ jim nasazuje idiotskou korunu. Vhání do mrákot, které tak plasticky popsal už Edvard Beneš. Nad Kremlem nevlají srp a kladivo už skoro třicet let. Tím grotesknější je vyvolávat duchy, prolhané i o půl století dřív. Tím nebezpečnější je to v termojaderné éře.“ A ptá se: „Docvakne to i člověku v tísni. – nutkavé rusofobie?“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
