Jsme jen krmelcem cizího kapitálu! Doktor Skála na akci ve Sněmovně bez příkras zhodnotil naši situaci. A jediná cesta ven je...

25. 6. 2018 16:45

Před několika dny na půdě Sněmovny se uskutečnila ekonomická debata o tom, kde se vzaly ekonomické problémy dneška. Zatímco pohled z pravicové části politického spektra předestřel např. ekonomický expert ODS Jan Skopeček, s pohledem zleva přišel komunista Josef Skála, který by podle svých vlastních slov byl rád, kdyby se KSČM více zradikalizovala. Jak tedy ze svého krajně levicového pohledu hodnotí problémy dneška? Nahlédněte.

Jsme jen krmelcem cizího kapitálu! Doktor Skála na akci ve Sněmovně bez příkras zhodnotil naši situaci. A jediná cesta ven je...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Josef Skála

Velkým problémem dneška je podle Skály fakt, že z Česka do Německa a jiných zahraničních zemí mizí kapitál. My naše produkty vyvážíme do Německa a Německo je vyváží dál do světa. I na trhy, kam dříve vyváželo Československo.

„Česká produkce končí hlavně v zemích, které dříve figurovaly na špici žebříčku našich vlastních trhů – například v Čínské lidové republice. To, že jsme – je-li řeč o EU – rekordním krmelcem cizího kapitálu, už přetřásá i bulvár. Tak malý díl hodnoty přidané národní prací jako nám nezůstává ani podstatně méně rozvinutým ekonomikám,“ pronesl Skála na půdě Sněmovny.

Pohříchu sami neprodáváme celé produkty, často působíme jen v roli subdodavatelů, což má Skála za dost smutné vzhledem k průmyslové historii českých zemí. I díky tomu nám prý v rozpočtu chybí více peněz např. na důchody. Rozohnil se ve svém projevu komunista.

Tím prý navíc naše problémy nekončí. „Alarmující je i propad naší soběstačnosti v tak neuralgických komoditách, jakými jsou základní potraviny i další položky. Zatěžuje naši platební bilanci. Deformuje naši agrární produkci i krajinotvorbu. Sráží nás do nevídané závislosti. A tedy i vydíratelnosti v případě krizových otřesů, mezinárodních konfliktů, přírodních pohrom či jiných ‚force major‘. Zmrzačená soběstačnost ohrožuje i naši bezpečnost,“ varoval Skála.

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • mimo zastupitelskou funkci

A jako by to samo o sobě nestačilo, ceny bytů jsou dnes tak vysoko, že si je mnoho Čechů nemůže dovolit. Pokud teď nastoupí tzv. revoluce 4.0, která změní strukturu naší ekonomiky, prý nás ještě víc srazí na kolena, měli bychom si proto vytvořit nějaký polštář, který změkčí hrozící tvrdé dopady tzv. volné ruky trhu. Takovýto polštář si prý vytvoříme jen tehdy, když budeme suverénní zemí.

„Sílu vrátit nás do pozice suverénnějšího hráče má jen veřejný sektor. Nástroje, jimiž lze prosadit průlomy svébytného rozvoje, má především stát. Rodokmen ‚asijských tygrů‘ vede právě sem. Vyrostli přitom z prostředí nepoměrně zaostalejšího než to, na čem můžeme stavět my. Nejde o žádné ‚násilné znárodňování‘. Ten bubák vyděsí jen lehkověrné duše. Repatriaci kapacit, vlastněných cizím kapitálem, brání smlouvy o ochraně investic i další mezinárodní závazky. A drtivá většina toho, co zůstalo či vzniklo nově v tuzemském vlastnictví, je na náš návrat do svébytnější pozice beznadějně podměrečná,“ nabídl levicovou cestu Skála.

Peníze na Skálův ekonomický plán by se prý také našly.

„V bankách je peněz, bez nichž se to neobejde, víc než dost. Prostor jejich produktivního zhodnocení se však neustále tenčí. Tím víc banky uvítají racionální projekty zaštítěné státem. Tím ‚delší peníze‘ i mizivější úrok jim nabídnou. Jak projektům, restituujícím naši ekonomickou suverenitu, tak těm, jež zkrotí lichvu na bytovém trhu i v jiných sférách. Až se ty ‚gründerské‘ průlomy rozběhnou tak, jak to odpovídá naší průmyslové kultuře, proč toho nevyužít i ke svébytnější kapitálové akumulaci? Teď jsou komerční banky ‚dcerami‘ zahraničních ‚matek‘. U nás dosahují míry zisku dvakrát až třikrát vyšší než doma. Inkasují ho zahraniční akcionáři. Nám nesou peníze, uložené v bankách, rok co rok faktickou ztrátu. Znehodnocují se i teď, kdy ekonomika vykazuje růst přes čtyři procenta,“ doplnil ještě na dokreslení.

Celý projev Josefa Skály

Ekonomické priority zleva

Před pár dny proběhla v Poslanecké sněmovně panelová diskuse na téma „Ekonomická filozofie pro 21. století“. Vedle mozků české pravice (poslance ODS J. Skopečka, děkana Národohospodářské fakulty VŠE M. Ševčíka a d.) dostali slovo i politolog O. Krejčí či sociolog P. Hampl. Sám jsem do diskuse vstoupil následujícími poznámkami:

Vám, pane kolego Kobzo, se sluší poděkovat nejen za pozvání. Našemu setkání jste nabídl i nadmíru aktuální téma. Otázky, provokující i ostré spory, nahlíží z „ptačí perspektivy“. Tím větší prostor dává hledání národních priorit, aspirujících na co nejširší podporu.

Právě to je i mým cílem. Už tu však zazněla také slova, k nimž marxista mlčet nemůže. Prvá z těch vět si zaslouží vytesat do žuly. Privatizace zisků - a znárodnění nákladů a ztrát - je prý tím posledním, co se tržní ekonomice smí přihodit. O čem jiném je dnešní ekonomika, než právě o ziscích z cizích mozků a rukou? A co ona byrokratická buzerace - Bruselu i domácího eráru –, proti níž duní hromy a blesky i na dnešním semináři? Je to snad skutečně dílo jakýchsi zakuklených „socialistů“? Ani v nejmenším. Vyžívá se v ní panoptikum, dosazené právě korporacemi. Přesně opačně, než to sugeruje módní říkanka, je to i s tzv. neomarxismem. S marxismem nemá společného zhola nic. Nic na ten způsob o sobě ani nehlásá. Spojovat tuhle sektu s mužem Marxova formátu je vrcholem nevkusu.         

V otázce, kde se naše dnešní problémy vzaly, se asi shodneme jen sotva. Poznání, že to chce změnu, však sílí napříč rozdílnými pohledy. Je tím urgentnější, oč rychleji musí reagovat i na dvě nové výzvy. Prvou je klastr zvratů, pro nějž se vžila zkratka „Revoluce 4.0“. Ti, komu ten pojem nesedí, to dali najevo i dnes. Fundamentální změny, těhotné kolosálními důsledky, však popírá jen málokdo. Tak jako to, že dnešní, relativně příznivé ekonomické počasí začíná mít na kahánku – a příští recese bude ještě hlubší než ta minulá. Už proto, že byla „vyřešena“ jen za cenu „suverénního dluhu“, jenž láme všechny známé rekordy. Příští recese – míní profesor Peter Staněk, jednička mezi slovenskými makroekonomy – bude 10-20násobkem té, již spustil pád Lehman Bros.

Hroty „bermudského trojúhelníku“

Tím vážnějším rizikem je především „bermudský trojúhelník“, vytyčený těmito body:

Prvým je enormní rozdíl mezi naším domácím a národním produktem. Loňská vládní analýza jej kvantifikuje téměř desetinou HDP. Zohledňuje však v podstatě „jen“ dividendy, mizející na zahraničích kontech. K nim ovšem třeba připočíst i ztráty vinou „transfer pricing“ - tedy krajně asymetrických cen mezi zahraničními „matkami“ a tuzemskými „dcerami“ nadnárodních vertikál - a podobně ztrátových „reexportů“. V případě Spolkové republiky Německo, kam proudí největších díl českého vývozu, činí dodávky na třetí trhy plných 60 procent. Průměrný rozdíl mezi naší a německou marží je v řádu desítek procent. Česká produkce končí hlavně v zemích, které dřív figurovaly na špici žebříčku našich vlastních trhů – například v Čínské lidové republice. To, že jsme – je-li řeč o EU – rekordním krmelcem cizího kapitálu, už přetřásá i bulvár. Tak malý díl hodnoty přidané národní prací, jako nám, nezůstává ani podstatně méně rozvinutým ekonomikám.  

Nadmíru tristní je i druhý bod „bermudského trojúhelníku“. K nejprůmyslovějším zemím Evropy - a celé OECD – sice patříme i dnes. Jenže v docela jiné pozici, než jak to u nás má tradici. Značně samostatným hráčem na světových trzích jsme totiž byli už od doby, kdy průmyslová revoluce dorazila naplno i k nám. V poloze  dodavatele investičních celků a dalších artiklů, jejichž přidanou hodnotu jsme inkasovali sami. Ten potenciál jsme později ještě znásobili. Dnes vězíme v pasti  „montoven“ a „logistických hangárů“. Lví podíl technologických i výrobkových inovací je tak cizím vstupem. Tím víc to ochromuje náš vlastní rozvoj, důchody i sociální programy. Tak ekonomicky a technologicky nesvéprávní, jako dnes, jsme nebyli ani na sklonku habsburské monarchie.

Alarmující je i propad naší soběstačnosti v tak neuralgických komoditách, jakými jsou základní potraviny i další položky. Zatěžuje naši platební bilanci. Deformuje naši agrární produkci i krajinotvorbu. Sráží nás do nevídané závislosti. A tedy i vydíratelnosti v případě krizových otřesů, mezinárodních konfliktů, přírodních pohrom či jiných „force major“. Zmrzačená soběstačnost ohrožuje i naši bezpečnost.              

Existenční polarizace škodí i ekonomice

Právě body, vymezující náš „bermudský trojúhelník“, dál hrotí i příjmovou a majetkovou polarizaci. A posouvají ji přes čáru, pobuřující ze sociálního a riskantní i z ekonomického hlediska. Natěšenou euforii, podle níž máme nejmenší podíl lidí v nouzi v celé EU, zpražilo zjištění z posledních dní. Dosavadní statistiky totiž, jak se ukázalo, opomíjely dopad insolvencí a exekucí. Skutečným evropským lídrem jsme  právě v jejich počtu. Pokud ho „rozepíšeme“ na celou populaci – tak jako statistika „průměruje“ naše mzdy, penze i jiné parametry životní úrovně – platební příkazy a exekuce by krátily důchody celé poloviny z nás.  

Na dalekosáhlé konsekvence – sociální, ekonomické i politické – si zaděláváme i soutěskou, v níž se ocitá lidské právo na soukromí pod střechou nad hlavou. V Praze padne na byt o rozměrech, menších než většina vysmívaných „králíkáren“ ze 70. a 80. let,  víc než 11 průměrných ročních platů. Většinu nové nabídky, jež neustále klesá, skupují lidé s nadstandardními příjmy, jimž by se peníze v bance třeskutě znehodnocovaly. Oč víc se prázdné byty stávají „finanční investicí“, tím nedostupnější jsou pro ty, kdo nemají kde bydlet. Deformuje to jejich osobní život i demografickou strukturu. Krátí to budoucí zdroje živé práce i starobních důchodů a celé sociální sféry. Z práva na soukromí ve věku, kdy lidé jinak zakládají rodinu, se stává „nezřízený nárok“ i v řadě jiných větších aglomerací - i prstencích v jejich „dojezdovém“ okolí. Kroky, jež ČNB začíná podnikat až teď, snad poněkud zredukují aspoň hypotéční „bublinu“, hrozící padnout na bedra nás všech. Lidské právo, bez nějž je jinak i vše ostatní, však neřeší nikdo. A není zdaleka jediným, s nímž doba zachází neurvale. Příkladem je, mám-li uvést aspoň jeden, skandální deficit zařízení pro naše blízké na sklonku života, která by potřebnou péči nabízela bez dlouhých čekacích lhůt i za dostupnou cenu.             

Iluzorní a reálná východiska

Vstoupí-li k nám „Revoluce 4.0“ za dnešní věcné a majetkové struktury ekonomiky, srazí nás do ještě zranitelnější pozice. Obnovit důstojnější postavení bude tím obtížnější. Za krizí platí, že „košile bližší než kabát“, nadoraz. Příště to, nevrátíme-li se na vlastní nohy včas, pocítíme ještě drastičtěji. Varianty, které jsou k dispozici reálně - a ne jen coby brožurkové fantasmagorie - se nabízejí v podstatě jen tři:

Buď „věci nechat plavat“, tak jako dosud – v zajetí „neviditelné ruky trhu“, domněle moudřejší než sedm a půl miliardy lidských bytostí. Pak nám to nadělí sociální kalamity i explozi populismu, který se nezdržuje ani kánony demokracie a právního státu.

Zvlášť ponecháme-li zelenou i „sociálnímu inženýrství naruby“. Tedy konverzi zdrojů, majících sloužit veřejnému zájmu a existenčně zranitelným, v dojnou krávu klientelismu a korupce těch „za vodou“. Mrákota, že čím budou bohatší oni, tím víc té many nebeské „prosákne“ („trickle-down“) i k plebejské většině, však mámí už jen IQ tykve. Teď je načase – dřív než se ekonomicky „zamračí“ - naplnit „sociální polštáře“ pro ty, komu „ruka trhu“ nepřeje.

„Gründerské“ průlomy zvládne jen veřejný sektor

Východiskem, které si nelže do kapsy, je jen třetí varianta. Suverenitu nemá za  sprosté slovo. Jen mnohem svébytnější ekonomika totiž zajistí jak sociální, tak všechny ostatní národní priority. Klíčová otázka zní, kdo to zařídí. Pohled na supermoderní strojírenská „hnízda“, řízená z laptopu operátora, plní hrdostí i srdce bijící nalevo. Ta v tuzemském vlastnictví jsou však jen kapičkami v moři. Drtivá většina kapacit, jež nepadly do cizích rukou, je chudým příbuzným i doma. Ta samá vládní studie, o níž už byla řeč, uvádí zdrcující pravdu i na dané téma. Celkový výkon ekonomiky v českém vlastnictví je stále na úrovni z poloviny 90. let. Veškerý přírůstek HDP pochází z kapacit v cizích rukou.  

Sílu vrátit nás do pozice suverénnějšího hráče má jen veřejný sektor. Nástroje, jimiž  lze prosadit průlomy svébytného rozvoje, má především stát. Rodokmen „asijských  tygrů“ vede právě sem. Vyrostli přitom z prostředí, nepoměrně zaostalejšího než to, na čem můžeme stavět my. Nejde o žádné „násilné znárodňování“. Ten bubák vyděsí jen lehkověrné duše. Repatriaci kapacit, vlastněných cizím kapitálem, brání smlouvy o ochraně investic i další mezinárodní závazky. A drtivá většina toho, co zůstalo či vzniklo nově v tuzemském vlastnictví, je na náš návrat do svébytnější pozice beznadějně podměrečná.  

„K hotovému“ – zcizením funkčních podniků – přišla privatizace. Nás vrátí mezi suverénní hráče jen pravý opak - „gründerské“ průlomy ve veřejné režii, a  proto i vlastnictví. Jen ty jsou s to – dvojnásob v zemi naší velikosti - zformovat adekvátní marketingové a obchodní zázemí. A akumulovat i potřebné investiční, technologické i lidské zdroje, včetně jejich vzdělání a kvalifikačních předpokladů. Na to jsou krátké i všechny bruselské „zákazy veřejné podpory“. Jen tak se hodnota, přidaná českou prací, nestane cizí kořistí. Pouze to zajistí důstojná pracovní místa i pro ty, koho by jinak „Revoluce 4.0“ vyhodila z kola -  i dost zdrojů pro sociální programy.

Víc suverenity i v akumulaci zdrojů  

V bankách je peněz, bez nichž se to neobejde, víc než dost. Prostor jejich produktivního zhodnocení se však neustále tenčí. Tím víc banky uvítají racionální projekty, zaštítěné státem. Tím „delší peníze“ i mizivější úrok jim nabídnou. Jak projektům, restituujícím naši ekonomickou suverenitu, tak těm, jež zkrotí lichvu na bytovém trhu i v jiných sférách. Až se ty „gründerské“ průlomy rozběhnou tak, jak to odpovídá naší průmyslové kultuře, proč toho nevyužít i ke svébytnější kapitálové akumulaci? Teď jsou komerční banky „dcerami“ zahraničních „matek“. U nás dosahují míry zisku, dvakrát až třikrát vyšší než doma. Inkasují ho zahraniční akcionáři. Nám nesou peníze, uložené v bankách, rok co rok faktickou ztrátu. Znehodnocují se i teď, kdy ekonomika vykazuje růst přes 4 procenta.

Že to může přesně opačně, si nikdo necucá z palce. Roční termínovaný vklad už vynášel právě 4 procenta – nezdaněná a při inflaci, která nestála za řeč. To je ovšem možné jen v tuzemské bance, která je majetkem nás všech. Co brání obnově finančních institucí v českém veřejném vlastnictví, garantujících rozumný výnos nad hladinu inflace? Co jiného vystaví reálné konkurenci i parazitismus, ovládající v cizím zájmu naše finance?

Tirády o státu coby „nejhorším možném hospodáři“ si platí „tuneláři“, rabující právě státní kasu. Obnovit suverénnější ekonomiku dokáže jen veřejný sektor. Jedině jeho „gründerské“ průlomy nabídnou řešení, jemuž se v Americe říká „win-win“. Taková, z nichž nikdo netratí - a tím víc profitují úplně všichni. V aktivním věku - i před ním a po něm. V zaměstnaneckém poměru – i seriózním podnikatelském sektoru.                  

PhDr. Josef SKÁLA, CSc.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: mp

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Až budete, liberální demokraté, rozkopávat ty svíčky... Krutý výsměch Václava Klause mladšího

19:57 Až budete, liberální demokraté, rozkopávat ty svíčky... Krutý výsměch Václava Klause mladšího

Poté, co aktivista ze spolku Kaputin Otakar van Gemund nad ránem do kamery TV Prima řekl, že Andrej …