„Bylo mi smutno. Vzpomínala jsem, jak maminka ležela na smrtelné posteli a doposud nechápu, že se mohl najít někdo, kdo takovou špínu na ženu, která se nemůže bránit, může naházet. Urazilo mě to a bolelo, ale co mohu dělat. Nic,“ říká Marie Šupíková. Nejstarší z takzvaných lidických dětí a dcera Alžběty Doležalové, která byla nejdříve historikem Vojtěchem Kynclem a pak v pořadu Reportéři ČT označena za udavačku.
Soud nebude
Když jí ParlamentníListy.cz na zahrádce Restaurace „Lidická galerie“ namítají, že se přeci může soudit, prohlásila: „Nebudu se soudit s nikým. Já si říkám, že každý se dočká svého. Nikomu jsem neublížila, nikoho jsem vědomě neurazila, nikoho nepomlouvala. Takže nevím, co ti lidé po mně chtějí. Opravdu nemám ráda pomluvy,“ podotýká.
Roku 2015 publikoval v knize Lidice – Zrození symbolu historik Vojtěch Kyncl zjištění, že židovskou dívku Štěpánku Mikešovou udala Alžběta Doležalová, maminka Šupíkové. Pak se toho chytli Reportéři ČT a v předvečer piety z toho udělaly kauzu. Ohradila se proti tomu lidická pobočka Českého svazu bojovníků za svobodu prezentovaná Janou Bobošíkovou a starostka obce Lidice Veronika Kellerová. Spor nakonec vedl k rezignaci tehdejší ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové. Pak se k tématu vyjádřil archivář Vojtěch Šustek ve stati Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové. Tak kauza vlastně žije dodnes.
Psali jsme:
Letošní pieta
Letošní pieta v Lidicích byla ovlivněna koronakrizí. Zúčastnili se jí jen zvaní. „Byla jsem tam. Líbilo se mi, že to nebylo tak okázalé, jako vždy. Naše obec a lidé v ní byli vždy velice skromní. Starali se jen o ten kousek svého políčka, aby měli čím nakrmit zvířata. Přesto, že to byli hutníci a horníci, tak každý měl ještě nějaký ten záhumenek a staral se o něj. Letos jsem si potřásla rukou s prezidentem Zemanem a poděkovala mu za blahopřání, co mi poslal k narozeninám,“ vysvětluje.
K obviněním historika Kyncla říká: „Já ho neznala. Potkala jsem se s ním jednou. A to za námi přišel. Za mnou a Pavlem Horešovským. Tehdy měl někde sjednanou besedu a říkal, že se tam kvůli dopravě asi nedostane. Pavel nastartoval své auto a nakonec jsme ho do té školy dovezli. Je třeba říct, že nám proplatili cestovné. Nicméně se divím, jak se ten člověk k nám zachoval. Není to rovný člověk. Už ho nechci vidět, opravdu ne.“
Vzpomínky na dětství
„Bylo mi deset let, když se ta tragédie v Lidicích stala. Nepamatuji si už, v kterém roce se k nám ta paní Mikešová nastěhovala. Bydlela u nás, měla tam světničku, já k ní chodila a bylo to tam cítit naftalínem. Chodila hodně na faru a do školy. Málo se zdržovala doma. Znala jsem i jejího manžela, který pracoval v jedné z okolních vesnic v cukrovaru. A za ní dojížděl na sobotu a neděli. My jsme spolu vycházeli. Nepamatuji se, že by se s ní naše rodina nějak hádala. A najednou zmizela,“ říká Šupíková.
Fotogalerie: - Lidické děti
Šéf pořadu Reportéři ČT Marek Wollner hájil závěry historika Kyncla a na Univerzitě Palackého v Olomouci se k tomu vyjádřil takto: „Napřed se (Bobošíková) jako předsedkyně lidické organizace ČSBS postavila do čela protestu proti šéfce Památníku Lidice Martině Lehmannové, potažmo proti naší reportáži, a pak si ve stejném kuse zahrála nestrannou roli moderátorky, která s hostem ve studiu (Marií Šupíkovou) předstírá rozhovor na dané téma. To je takový typ aktivismu, který by nikomu v žádném slušném médiu na světě neprošel.“ Podle něj následující odsudky obstarali „hnojometi“ v alternativním médiích „v čele s Parlamentními listy“.
Byla jsem a budu komunistka
„Já byla v partaji. Nic nezapírám. Můj dědeček Karel Kácl ve starých Lidicích partaj zakládal. Já do partaje vstoupila v roce 1960, zatím jsem nevystoupila. Nikdy bych to neudělala. Vím, že jsou komunisté a komunisté. Někteří to mysleli poctivě, jiní z toho těžili,“ soudí. A dodává: „Idea komunismu je hezká, ale ti lidé, co ji uváděli v život, ne. Byli to hlavně vyžírkové, co chtěli brát.“
Fotogalerie: - Pieta v Lidicích
„Při tom neštěstí jsem měla to štěstí, že mi ten gestapák klepnul ukazovátkem na rameno a vytáhl mě ze skupiny dětí, proto jsem se pak mohla vrátit domů. Gestapák, co mi vzal domov, rodinu, ale nakonec mě zachránil. Je to životní propletenec, a nic není černobílé,“ doplní nakonec.
O Marii Šupíkové vyšla kniha Lidice, můj osud. Po masakru z 8. na 10. června 1942, kdy němečtí nacisté srovnali se zemí její obec, byla v táboře v Lodži a pak byla adoptována německou rodinou Schillerových. Po válce byla repatriována do Československa a maminka jí zemřela v roce 1946. Svědčila v roce 1947 v Norimberku v procesu s organizací Lebensborn. Úplně nakonec zmíní: „Každý novinář je jiný. Nemohu odsoudit všechny. Jsem ráda, že pořád žiju, a tak už mě nechte na pokoji.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
