„Africká společnost je na rozdíl od té evropské – rovnostářské – daleko více polarizovaná. Vládne v ní úzká, bohatá elita oproti ohromné mase obyvatel žijících pod hranicí chudoby, „nůžky“ jsou tam velmi široce rozevřené. V Evropě mají víceméně všichni slušné bydlení, horší či lepší auto, jezdí si na skromnější nebo nákladnější dovolené. V Africe však většinová společnost řeší především přístup k vodě, ke zdravotnictví a vzdělání, to určitě pro ně nejsou samozřejmé věci. Ne všechny africké státy jsou přitom chudé, některé mají obrovské nerostné bohatství, takže by mohly dobře fungovat. Jenže spravedlivější přerozdělování zisků a demokracie tam prostě neexistuje. Proto se mi zdá, že v současné době, za migrační krize, i tyto bohatší země přenášejí svoje problémy a odpovědnost na Evropu místo toho, aby si je vyřešily doma. Uprchlíci z Afriky tak většinou patří mezi ty ekonomické, a mnohdy by nemuseli vůbec utíkat, kdyby se jejich vlády více snažily zajistit jim slušnější a důstojnější život,“ informovala zkušená diplomatka, která na černém kontinentu prožila 14 let.
Podle jejích dalších slov byla vždy migrace v Africe dost přirozeným procesem, kvůli obdobím sucha i dalším přírodním katastrofám, jenže probíhala uvnitř kontinentu, zvláště v jeho západní časti, kde mají jednotlivé státy nastavené volnější režimy ohledně překračování hranic. Nyní, když se stal ze „stěhování národů“ světový fenomén, tak Afričan, který se dostane do Evropy, si hned chce k sobě dopravit co nejširší okruh svých příbuzných a známých. Složitá situace nedávno nastala zvláště v „africkém rohu“, tedy v Somálsku, Etiopii a Eritreji, kde jev El Niňo způsobil extrémní sucha a dal tak do pohybu obrovské masy lidí.
Afričané migrují nejen do Evropy, ale i do arabských států
Současnou životní realitou v Africe je také, podle slov spisovatelky Beranové, šířící se islám. Sama to zažila v Keni, kde se už začíná rozpínat po celém území ze své tradiční bašty na severu, ve které žije somálská menšina.
„Podle různých teorií se upínají k islámu lidé, kterým toto náboženství dává jakýsi řád a nový smysl. Je v něm obsažen i určitý prvek rovnostářství. Když se muslimové hromadně modlí v mešitě, tak se jen těžko pozná, kdo z nich je chudý a kdo bohatý. Islám jim také zpřístupňuje základní vzdělání. Otázkou ovšem je, jakou ta výuka má vlastně kvalitu a zda nevede i k fanatismu. Pokud by se stát řádně staral o vzdělávání svých obyvatel, tak by toto případné riziko odpadlo. Já jsem v Keni už nezažila řádění aš-Šabábu (odnož al-Káidy), ale od takzvaných šiftů, kteří usilovali o obnovení myšlenky velkého Somálska a posunutí (tedy shift) hranice Keni tak, aby se severní keňská území stala součástí Somálska. U nich se postupem času tento politický podtext zcela vytratil a zvrhl se jen v loupežná přepadení. Takže sečteno a podtrženo, v Keni se setkáte s terorismem odnoží al-Káidy, útoky šiftů a také s celkem velkou místní kriminalitou, odměnou vám ale budou neskutečné zážitky v nádherné přírodě, s níž se nesetkáte jinde na světě. Naopak v Namibii a Zimbabwe je stále daleko víc rozšířené křesťanství,“ vysvětlovala klady a zápory života na africkém kontinentu Zuzana Beranová.
Ta také vyvrátila u nás poměrně rozšířený názor, že Afričané migrují především do Evropy. Podle ní se ze zemí na jih od Nigérie stěhují lidé k Jihoafrické republice a na sever od Nigérie pak do vyspělých arabských zemí a do Evropy. „Zvláště Etiopané migrují do Saúdské Arábie, kde ale v poslední době už pro ně uzavřeli hranice a dokonce začali uprchlíky houfně vracet,“ doplnila ještě expertka na Afriku, která si přes všechna negativa černý kontinent celoživotně zamilovala.
Zuzana Beranová, spisovatelka a česká diplomatka, která se proslavila především životopisným románem o Joy Adamsonové. Foto: Archiv Z. Beranové
Afriku sužuje i AIDS a některé archaické zvyky
Na kvalitě života v Africe se, bohužel, v nedávných letech také negativně podepsala katolická církev, i když původně s dobrým úmyslem. Zejména aktivity jinak oblíbeného papeže Jana Pavla II., který brojil proti používání kondomů, napomohly lavinovitě šířící se nákaze AIDS.
„Monitorovala jsem jeden rozvojový projekt České republiky, který připravila organizace s názvem Rozkoš bez rizika, kdy jsme se zdravotníky a lékaři objížděli se sanitkou Zimbabwe a poskytovali osvětu a léky lidem postiženým virem HIV. Tohle jsem prostě nechápala, když tam před našimi dveřmi stála kilometrová fronta žen z jedné oblasti, které se i často mezi sebou znaly. Ony nám to vysvětlovaly tak, že pokud by muže bez ochrany odmítly, tak ten by šel jen o dům dál. Pro ženy, zvláště ty obřezané, bývá sex mnohdy jen výměnným zbožím, protože je jinak moc netěší. Muži si zas z epidemie nic nedělali, jelikož, a to je typické zvláště pro Afričany, na to, co přímo nevidí, prostě nevěří. A také jsou lehkomyslní. Říkali nám: ‚Proč bych to měl dostat právě já?‘ I když na AIDS třeba zemřel i jeho bratr nebo soused. Nicméně situace se v Zimbabwe v tomto směru mění k lepšímu, protože mladší lidé jsou už odpovědnější a větší důraz na prevenci kladou také vládní instituce. Ty totiž s tím musely něco udělat, jelikož jim vymírala produktivní střední generace. A v Zimbabwe tak bylo poměrně častým jevem, že malé děti vychovávali prarodiče,“ vzpomínala Zuzana Beranová.
Pro ni je také dost nepochopitelný barbarský zvyk ženské obřízky, či spíše mrzačení ženských pohlavních orgánů, který je velmi rozšířený zvláště ve venkovských oblastech Afriky. Při jednom takovém „rituálu“ Zuzana i přihlížela a bylo jí z toho na omdlení. „Je to řezničina, která navíc nemá dnes žádné logické opodstatnění. Když jsem se jich ptala, proč to vlastně dělají, tak mi jen odpověděli, že to přece vždycky prováděli i jejich předkové. Já jsem se snažila dohledat nějaké historické souvislosti, ale bez většího úspěchu. Snad je to zvyk z doby stěhování národů, aby ženy zůstaly mužům věrné, ale proboha, vždyť žijeme v 21. století! Možná to i pramení z toho, že žena je v Africe stále zbožím a obřezaná je tedy čistá a lépe prodejná,“ komentovala jednu svoji nemilou zkušenost česká diplomatka.
Čína v Africe obrovsky investuje, což má i své zápory
I když Zuzana Beranová působila v Africe vždy v diplomatických službách, nevyhnula se ani ona otřesnému zážitku s přepadením. Tři členové gangu, takzvaní čokoro guys, ji jednou, když si šla jen pro noviny, hned napadli a udeřili s ní tvrdě o chodník. Teprve potom ji okradli o pár drobných. Z těžkého zranění se pak Zuzana několik týdnů léčila. „V Africe neexistuje žádné ‚peníze nebo život‘. Napřed vás srazí na zem nebo zabijí a teprve potom zjišťují, co máte v kapsách. Život tam nemá pro většinu obyvatel valnou cenu. Abyste se cítili opravdu bezpečně, je dobré dodržovat bezpečnostní pravidla jako například nechodit v noci pěšky. Je třeba z bezpečnostních pravidel učinit rutinu, což umožní si pak naplno užívat pobytu v těchto inspirativních zemích. Také je třeba si zajistit dům, obehnat ho velkými zdmi s plotem, který je napojený na elektrický proud. Musíte se také připojit na alarm bezpečnostní agentury, která vás hlídá, a v případě napadení vašeho domu má k dispozici rychlé komando. Zaměstnanci mezinárodních institucí také požadují vybudování bezpečnostní zamřížované zóny uvnitř domu, tedy v pokojích, jež se nejčastěji obývají. Na to si musíte zvyknout a srovnat si to v hlavě, že to je daň za to, že můžete žít v tak krásné zemi,“ zamýšlela se nad africkou bezpečností Beranová.
Podle jejího názoru je nejlepší cestou, jak všeobecně napomoci lepším životním podmínkám v Africe, zacílit finance účelově na jednotlivé skupiny lidí a podporovat jejich podnikání. Aby takové projekty byly trvale udržitelné, je třeba pak do nich zapojit co nejširší místní veřejnost. Například Zuzana sama ze svých skromnějších prostředků sponzorovala aktivity žen, které začaly chovat domácí zvířata nebo se zabývaly ruční výrobou pleteného zboží a byly v tom nakonec úspěšné.
Na ekonomické aktivity světových velmocí, zvláště Číny, se česká diplomatka zatím dívá poněkud rezervovaně. „Peking do afrických států obrovsky expanduje, například v Namibii získal v jednom roce až 70 procent všech stavebních tendrů. Jenže jejich realizace bývá často problematická a mnohdy končí nekvalitní prací. Úvěry, které Číňané poskytují, vypadají na první pohled zajímavě, protože se mohou splácet delší dobu, ale africké státy se jimi do budoucna zadlužují. Navíc tam dnes už všude vidíte fůru Číňanů v jejich tradičních slamácích, kteří ty projekty i přímo staví. Proč na rozdíl od jiných zahraničních investorů nenechají tuto práci raději místním?“ podivovala se česká diplomatka, která zároveň připomněla, že Afrika je i kontinentem se schopnými a kvalifikovanými lidmi, kteří se snaží držet krok s dobou. „Setkala jsem se s mnoha velmi talentovanými Afričany, kteří zatím nedostali příležitost,“ doplnila Beranová.
Podle ní je ale také třeba ze strany Evropanů změnit náhled na Afriku a klást důraz na rovnocenné partnerství, což může napomoci při oživení ekonomické a obchodní spolupráce či při zapojení tamního soukromého sektoru. České výrobky mají prý v Africe stále dobré jméno – mluví se například o „zetorizaci“ zambijského zemědělství. Pro podnikatele, kteří se nebojí rizikovějšího podnikání či kulturních odlišností, je podle Beranové Afrika stále kontinentem mnoha neprozkoumaných a nevyužitých příležitostí.
Měla za vzor Joy Adamsonovou, napsala o ní knihu, setkala se i s jejím vrahem
Afriku si Zuzana Beranová zamilovala už od dětství po přečtení slavného románu Joy Adamsonové o lvici Else. Zuzana pochází i ze stejného města – z Opavy – a v dětství procházela při cestě do školy kolem domu, ve kterém se věhlasná ochránkyně přírody narodila. Znala dobře její životní příběh a chtěla se stát stejně jako ona spisovatelkou, a hlavně pak žít v Africe. „Jedinou cestou, jak se dát na dráhu spisovatelky, bylo v období mého dospívání vystudovat žurnalistiku, a tu jsem absolvovala na Univerzitě Karlově. Pak jsem se usilovně snažila dostat se do Afriky, do stejné země jako Joy. Zkoušela jsem různé cesty přes nevládní organizace, instituce OSN, ale zpočátku bezúspěšně. Jako jediným řešením a logickým vyústěním bylo pro mne přihlásit se na Diplomatickou akademii Ministerstva zahraničních věcí a působit v Africe v diplomatických službách. To se mi podařilo v roce 2001, kdy jsem odjela do Keni jako konzulka,“ přiblížila svůj životní příběh publicistka Beranová.
Nádherná keňská příroda Zuzanu hned obrovsky nadchla a byla Joy Adamsonové velmi vděčná za to, že díky ní si mohla splnit svůj dětský sen. Aby jí vrátila ten pomyslný dluh, chtěla osobnost a zásluhy Joy více zpropagovat a znovu připomenout. „Všichni si v Keni mysleli, a bylo to i v takovém světovém povědomí, že Joy byla Britkou či Rakušankou, jenže já jim všem říkala, že ona se přece narodila v Opavě, tedy na území dnešního Česka. O jejím dětství nikdo nic pořádně nevěděl, takže jsem zašla na Keňskou správu národních parků a domluvila se tam, že o Adamsonových udělám výstavu, která bude putovat všemi národními parky, které založili. Akce pod hlavičkou české ambasády měla nakonec velký úspěch, vidělo ji okolo 130 tisíc lidí. V jejím průběhu začali za mnou chodit i pamětníci, kteří Joy ještě osobně znali, a vyprávěli mi o ní různé historky, jež jsem si zapisovala a schovávala, až budu mít na psaní trochu víc času. To se pak stalo v roce 2005, kdy jsem se vrátila do Česka a bylo mi po Africe hrozně smutno,“ dodala ještě spisovatelka, která kromě životopisu Joy s názvem Setkání se smrtí napsala ještě o Africe další dvě knížky – Všechny vůně Afriky jsou z Keni a Poslední nosorožec je ze Zimbabwe.
Zuzana také navštívila všechna místa, kde Joy působila, a dokonce s jedním keňským žurnalistou se ve vězení setkala i s vrahem světoznámé ochránkyně přírody, který dostal doživotí. „Mám ještě dva takové velké sny. Chtěla bych zorganizovat z Česka expedici po stopách Joy Adamsonové, konkrétně po všech místech, kde navracela zvířata do volné přírody. A také se snažím vybudovat u nás pamětní místo, kde by měla Joy svou stálou expozici. V současné době o tom jednám s vedením zoologické zahrady ve Dvoře Králové, kde by se mohl vyčlenit prostor v pavilonu šelem, který by připomínal i slavný příběh se lvicí Elsou,“ dodala závěrem celoživotní obdivovatelka černého kontinentu.
Joy Adamsonové, která se také narodila v Opavě (na snímku s legendární lvicí Elsou), se nyní Zuzana Beranová snaží zajistit stálou výstavní expozici v ČR. Foto: Archiv Z. Beranové
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
