Jako první byl na paškále prezident Zeman. Jeho osobu se jal kritizovat politický komentátor Bohumil Pečinka. Píše: „Když prezident republiky na schůzce s premiérem a ministrem vnitra odmítá jejich požadavky na výměnu ministra, musí vedení Parlamentu a opozice podpořit premiéra, i kdyby s ním tisíckrát nesouhlasilo.“ Jde prý o pravidla fungování státu a v budoucnu se to může obrátit proti nim.

Dle Pečinky poslanci a senátoři nepochopili, že jsou nejdříve členy instituce, která musí kontrolovat výkonnou moc, a až teprve potom se dělí podle poltické příslušnosti. Pokud předsedové Sněmovny a Senátu hodlají jen přihlížet, jak Babiš není schopen domoci se výměny ministra, měli by podle Pečinky uvažovat o zrušení obou institucí. „Pak to není Parlament, ale penzijní pojišťovna,“ tvrdí politický komentátor.

Pečinka pak odhaluje svou verzi toho, proč se prezident Zeman takto chová.  Zeman, Babiš a Hamáček se prý na jaře domluvili na výměně šéfa Národní galerie. Ten ovšem využil svých mediálních kontaktů a mašinérie se rozjela. Ministr Staněk dostal za úkol situaci uklidnit, ale část ČSSD se prý chtěla zavděčit umělcům a začala žádat jeho odvolání. Křídlo Romana Onderky a Milana Chovance pak chtělo nastalou situaci údajně využít k vystoupení z vlády.

Prezident podle Pečinky považoval snahu o odvolání Staňka jako zradu a řekl, že jej neodvolá, a začal nahlas uvažovat o tom, že v případě odchodu ministrů ČSSD by stačila jen rekonstrukce vlády, bez nového hlasování o důvěře. „Nejdříve prezident zkoušel u Babiše, zda by souhlasil s variantou výměny SPD za ČSSD. Když Babiš řekl své jednoznačné ne, začal dávat dohromady ideu, že by pět (nebo 4 či 3) ministry za ČSSD nahradili ve vládě parlamentní odpadlíci například v čele s Klausem mladším. Vhledem k rozložení sil v Poslanecké sněmovně není počet možností nekonečný a nejspíš to skončí nějakou plichtou,“ píše Pečinka o Zemanovi s tím, že Zeman chtěl získat větší vliv a vytrestat ČSSD.