„Když se zpěvák stane slavným z rozhodnutí strany a vlády a v té slávě je držen dvacet let od rána do večera na všech lidem dostupných mediích a jiná nejsou, a slouží jako radostná vlajka na věži ve svěžím optimistickém větru, tak následuje Pavlovův reflex. Celá generace si ho spojí se svým mládím, kdy ji to mládí hřálo, i když režim byl hnusný. Dnes ten zpěv rozpomíná na tu krásu mládí a tím pádem najednou otevírá i pocit, že tehdy bylo lépe. Takový zpěvák nakonec pro ten hnusný režim pracuje i v rakvi. A zde neplatí, že když se to lidem líbilo, tak ho prostě poslouchali. Měli na výběr?“ zeptal se Hutka.
„A není omluvou ani krásný hlas a píle a profesionalita. Nadání a píle se uplatní jen, když je možnost je uplatnit. Karel tu možnost dostal přidělenou za odměnu své radostné, pracovité, služebné prázdnoty. A pak byli ti, kterým dáno nebylo. Třeba Vlastně Chramostové. Bylo to neférové, nesportovní. Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům. Také jsme se nějak prosadili, ale když někdo dostane koně a druhý jde bos po kamení, tak prostě dojde jinam a je na něj jiný pohled,“ míní Hutka.
„Před Bohem a pod mikroskopem jsme si všichni rovni, rozdílnost je jen ve vůli, která má nadání být svobodná. A tady teprve začíná příběh člověka, příběh svobodného člověka. Ale to nebývá otravný příběh polní trávy, světské slávy. TAK JAKO KVĚT 1972,“ uzavřel Hutka.
Fotogalerie: - Mše za Karla Gotta
Fotogalerie: - Ramadán po česku
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
