„Tvrdí se, že naše země má nejvyšší procento nevěřících na celém světě. Naší povaze proto jistě odpovídá, že snad právě proto máme hned dva náboženské státní svátky za sebou. Svým způsobem svátky protichůdné,“ říká Lachnit a dodává:  „Jeden svátek byl věnován „kacíři“, na jehož rehabilitaci stále marně čekáme. Ovšem Hus by měl zřejmě z průběhu vzpomínky v Betlémské kapli pocit alespoň částečného uspokojení. Římskou církev si tehdy znepřátelil především svoji snahou po její nápravě, odmítáním odpustků a přesvědčením, že církev má být chudá a věnovat se věcem víry, nikoli usilovat o moc. Účast katolických prelátů (včetně projevu) v Betlémské kapli by jistě chápal jako snahu římské církve poučit se a hledat cestu k nápravě. Asi by nám těžko uvěřil, že tatáž církev dnes usiluje o získání majetku, který v řadě případů vůbec nebyl v jejím vlastnictví, ale pouze ho pro naplnění svého poslání spravovala. A kdyby nebylo pomýleného Josefa II., kacíře Masaryka a protikatolického parlamentu po vytvoření samostatného Československa,  který nezohlednil finanční a majetkové potřeby katolické církve výjimkami z pozemkové reformy, nemusela by se dnes vyčerpávat usilováním po statcích i dávkách a jistě by se s plnou vervou věnovala svému poslání, o kterém se jenom Hus naivně domníval, že ho lze naplnit i bez bohatství.“

Na Velehradě chyběla  Československá církev husitská

A Lachnit pokračuje: „Možná jsem se přehlédl, ale nevšiml jsem si, že by na svátek věnovaný památce věrozvěstů Cyrila a Metoděje vystupoval ve Velehradě některý představitel Československé církve husitské, ačkoli právě ta by měla být v duchu Masarykova odkazu symbolem pokračování české státnosti.