Zprvu téměř akademická rozprava se v průběhu půldruhé hodiny změnila na výměnu rázných otázek i překvapivých odpovědí. První se ujal slova Pavel Sítek s příspěvkem na téma Vítaní i odmítaní migranti na území Francie v zrcadle minulosti. Podle vlastních slov se věnuje migračním otázkám již několik let.

Více zdí = více problémů

„První teze – migrace nelze redukovat na imigrace. Obsahují také emigraci, pohyb za volným časem, mobilitu jako způsob života,“ kategorizoval na úvod.  „Druhá teze – integraci je třeba nahlížet z hlediska dlouhodobé časové perspektivy. Imigrace se datuje do období před 200 lety. Třetí teze – čím více budeme tokům migrace bránit, tím více budeme mít problémy,“ doplnil. Sítek také upozornil na to, že pokud budeme dál stavět zdi, problémy se budou navyšovat, protože lidé si vždy cestu najdou. „Čtvrtá teze – integrace je několikadimenzionální, proměnlivý a trvající proces. Nelze tedy na integraci nahlížet jako na něco, co je statické. Měli bychom na ni nahlížet jako na něco, co se neustále proměňuje, transformuje a nabývá různorodých podob,“ vysvětloval dál Sítek.

Díky migrantům přemýšlíme i o sobě

Pokud se podle filozofa Pavla Sítka podíváme na historii kolonialismu, vidíme, že celá řada historiků se v současné době zajímá především o vývoj, který byl způsoben kolonizátory. Zajímají se pouze o to, jakým způsobem ovlivňovali kolonizátoři místní společnosti, například v Africe. Tyto dějiny ale nejsou jedinými dějiny tohoto kontinentu. Docházelo samozřejmě i k vývoji tradiční společnosti, která nebyla zcela ovlivňována koloniální minulostí. „Pohyb a začleňování je tedy třeba dávat do historických souvislostí,“ pokračoval dále Sítek. „V současné době prožíváme situaci, která není nová. Vždyť migranti procházeli přes naše území i před několika desítkami let, samozřejmě ne v takovém množství. Zatímco ve Francii měli dlouhodobě problém, že jsou zemí imigrace, kam po neskutečně dlouhou dobu proudily davy lidí, tak česká společnost má problémy se uznat jako země emigrace. Tedy místo, odkud lidé odcházeli a odcházejí, odkud byli lidé vyhnáni. Počet lidí, kteří odešli nebo zemřeli, tak odpovídající množství lidí se sem stále, myslím, vejde. Když bychom počítali cirka 2 miliony lidí, kteří byli vyhnáni nebo zabiti, tak klidně můžeme brát dva miliony uprchlíků. O tom jsem zcela přesvědčen,“ dodal.

Podle Sítka také lidé, kteří přicházejí odjinud, přinášejí obraz nás samotných, který spěje k tomu, že začínáme sami o sobě ve větší míře přemýšlet. To se netýká jen České republiky, ale všech světových společností, protože k migraci nedochází jen ve směru z východu na západ a z jihu na sever, ale také ze severu na jih a ze západu na východ. Můžeme najít lidi, kteří odcházejí ze severu do Afriky a Afričany, kteří přicházejí k nám, lidé odcházejí z Blízkého východu třeba do USA, ale v rámci amerického kontinentu dochází také k neskutečnému množství migrací, například v jižní Americe.

Od venkovských nelidí po dělníky na periferiích až k nebezpečným Italům

Poté se filozof Sítek podělil o francouzské zkušenosti a vzal to pěkně z gruntu: „Například v porevolučním a po napoleonském období byli za ‚druhého‘ považováni vesničané a zemědělci, kteří byli vnímáni civilizovanými elitami jako divocí nelidé. Objevují se obrazy, kdy vesničané jsou zobrazováni jako zvířata. Ve čtyřicátých letech 19. století byla hranice mezi civilizovanými a necivilizovanými jedinci upravena jinak – vesnické obyvatelstvo se již nenacházelo v centru politických zájmů, neboť bylo nahrazeno dělníky,“ popisoval. V rámci migrací, kdy se vesničané přesouvali do měst za prací, už se ztrácí ze zřetelu nebezpečnosti a politici, vzdělaní jedinci, začínají mluvit o dělnících, kteří obývají periferie, šíří se mezi nimi nemoci a kradou, a jsou tedy nebezpečím pro společnosti. Na konci 19. století společně se zrozením národního státu byla tato hranice znovu přepsána. Do širšího povědomí totiž vstupuje opozice. Na přelomu 19. a 20. století jsou podle Sítka za nebezpečné jedince považováni Italové a Belgičané. Jedná se o pozvanou pracovní sílu, která měla přispět k industrializaci francouzské společnosti. Tito lidé prý nahradili v nebezpečnosti zemědělce a dělníky a stávají se nebezpečnými pro společnost. „Dokonce v novinách se vytváří příběhy o tom, jak Italové chodí po městě a mají v kabátu schovanou kudlu, kterou vás kdykoliv mohou zapíchnout. Takže celá řada francouzských občanů si tehdy myslela, že si musí dávat pozor na Itala, aby je nepíchl kudlou,“ uvedl filozof.