Nestabilní svět a jaderná válka v Evropě. Politolog Prorok o makrozónách

Rozdělení světa na území vlivu USA, Ruska a Číny, tedy velmocí s autoritářskými vůdci. Například americký deník New York Times na to upozorňuje už přes půl roku a stále přináší nové důkazy. Dochází k tomu?

Současná situace je reakcí na neúspěch globalizace, o které se mluví od 70. a 80. let dvacátého století. Globalizace měla díky šíření nových technologií a univerzálních, takzvaných západních hodnot přinést prosperitu do celého světa. Nicméně se ukázalo, že zisky z globalizace proudí především do kapes finanční oligarchie a transnacionálních korporací a že nejen na periferii kapitalismu, ale i ve vyspělých zemích se prohlubují až na výjimky sociální rozdíly mezi lidmi. Navíc takzvané univerzální hodnoty likvidují tradiční hodnoty v neevropských zemích a ve vyspělých zemích se stávají dominantními hodnoty LGBT a Green Dealu na úkor sociálních jistot širokých vrstev obyvatelstva.

Reakcí na to je deglobalizace, jejímž projevem je formování makrozón vznikajících okolo ekonomicky a technologicky silných států, tedy USA, Ruska, Číny, ale i Indie a Donald Trump hovoří i o Japonsku. Vznik makrozón ale neřeší podstatu dnešních problémů – nové technologie nevytvářejí pracovní místa a systém založený na generování zisku nemůže expandovat do nekonečnosti. Varováním by měl být zánik otrokářství a feudalismu v minulosti.

Pakliže zůstaneme u teorie rozdělení světa, v lepším případě NATO přestane být hrozbou, Ukrajina bude rozpůlena a pobaltské země zaniknou. Co byste vyčetl takovému scénáři?

NATO je produktem bipolárního modelu mezinárodních vztahů – konfliktu západního světa a komunistických režimů východní Evropy. Z tohoto hlediska je jeho existence přežitkem. Se vznikem makrozón je jeho existence v dnešní podobě málo pravděpodobná, neboť USA se primárně angažují v regionu Jižní Ameriky a západní Evropa se kvůli „velkému resetu“ a Green Dealu zbavila těžkého a chemického průmyslu, které jsou základem pro udržení obranyschopnosti evropského NATO. Je otázkou, jak dopadnou státy na pomezí mezi makrozónami. Budou přičleněny individuálně do nejbližší makrozóny, nebo se tyto státy budou schopny sjednotit a vytvořit protiváhu velkým hráčům?

Ukrajina je zatím nejblíže prvnímu scénáři vzhledem k tomu, že polsko-britský projekt Trojmoří narazil na zájmy Ruska a USA. Země střední Evropy a Pobaltí se mohou pokusit o založení vylepšené varianty Rakouska-Uherska, přičemž problémem zde může být odlišná historická zkušenost těchto zemí a nedostatek vlastních zdrojů, které by jim zajistily ekonomickou a sociální stabilitu.

„Je na Si Ťin-pchingovi, co udělá na Tchaj-wanu,“ řekl Trump s tím, že doufá, že nic. Není to pobídka k faktickému sjednocení Číny?

USA pod vedením Trumpa se snaží zformovat vlastní makrozónu a potřebují eliminovat vliv Číny a Ruska v oblasti Jižní Ameriky. Proto těmto zemím Trump nabízí rozšíření jejich sfér vlivu, aby je tím zaměstnal. Zároveň ale dělá vše pro to, aby je oslabil, a když ne znemožnil, tak alespoň ztížil jejich rozšíření. Sankce proti Rusku, dohody s Ukrajinou o dodávkách zbraní, obsazování tankerů, cla na čínské zboží, blokování vývozu čipů do Číny a další jsou projevem této strategie. Trumpovo začlenění Japonska mezi země, které mohou vytvořit makrozónu, je cesta, jak se pokusit zabránit připojení Tchaj-wanu k Číně.

Amerika v čele s Trumpem má za sebou aktuálně útok na Venezuelu a únos prezidentského páru, chtěla by koupit Grónsko a rozhlíží se dál. Co by mohlo následovat?

USA, respektive síly stojící za Donaldem Trumpem, odmítly politiku Deep State (hlubinný stát), která se dostala do rozporu se zájmy USA obstát v konkurenci s Čínou a s očekáváními prostých Američanů žít v blahobytu. Trump přišel s politikou obnovy USA a reindustrializace, k čemuž potřebuje zformovat vlastní makrozónu.

V první fázi byla představa vytlačit Čínu z regionu jihovýchodní Asie, což se ale nepodařilo, neboť USA nejsou schopny konkurovat levnému čínskému zboží. Alternativou se tak stává Jižní Amerika, kde ale chybí vzhledem k slabým středním vrstvám koupěschopnost, zato tu ale jsou suroviny jako ropa, zlato a vzácné kovy, na jejichž přeprodeji mohou USA vydělat. První obětí se tak stává Venezuela, do které investovaly Čína a Rusko, vytvářejíc tak konkurenci USA, které hájí své právo disponovat bohatstvím Jižní Ameriky Monroovou doktrínou z roku 1823.

Trump, reprezentující konzervativní síly USA, má specifický způsob uvažování: je ryzí pragmatik – fakta oceňuje podle jejich užitečnosti z hlediska deklarovaných cílů, jako podnikatel usiluje především o ekonomické zisky a coby typický Američan uvažuje jako hráč pokeru – je zvyklý blafovat v naději, že mu protivníci uvěří. Trump se v minulosti několikrát vyhnul přímé vojenské konfrontaci – poslal a vrátil mateřské letadlové lodi od Severní Koreje, raketami odpověděl na obvinění Sýrie z použití chemických zbraní, aniž reálně nějaké provozy zničil. Ve Venezuele „vykradl“ prezidenta Madura, čímž se vyhnul podobně jako v případě Severní Koreje a Sýrie vojenské invazi, do které ho mnozí tlačí. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že USA si budou schopny plně podřídit Venezuelu. Proti Trumpovým krokům se vzmáhá odpor nejen ve světě, ale i v samotných USA. Takže co bude následovat, je otázka míry racionality elit USA a stupně odporu proti politice Trumpa.

Opravdu to vypadá, jako by si mocnosti vykolíkovávaly pozemky jako zlatokopové na Klondiku... Může být svět takto tripolární?

Existující mocnosti mají společného nepřítele, kterým je Deep State usilující o likvidaci dnešních států, které jim brání maximalizovat zisky. Zároveň je ale formování makrozón otázkou vytyčení hranic mezi nimi, kde v řadě regionů nemůže být shoda, protože všichni potřebují zdroje. Sankce USA vůči Rusku, obsazování tankerů a zároveň omezování dodávek některých surovin z Číny ukazují hranice dohod. Navíc do mocenské hry zasahuje i Indie a další státy, které nejsou ochotny se podřídit často neokoloniálním praktikám mocností. Svět tedy nebude tripolární a nebude ani stabilní.

Takže lidská práva, právo na sebeurčení a mezinárodní právo jsou v prachu, potu a slzách. Vlády se ujímá zákon džungle, proti němuž je ten Kiplingův z Knihy džunglí idylou. Jak moc to může pohnout vírou lidí v západní svět, v demokracii?

Koncept lidských práv, právo na sebeurčení a mezinárodní právo vznikají v procesu vytváření kapitalismu. Jejich dodržení byla vždy otázka zájmu jednotlivých aktérů. Pokud to pro ně bylo výhodné, tak se tato práva nedodržovala zejména ve vztahu k slabším hráčům. Politika Trumpa ukazuje na skrytou podstatu západní společnosti, spojenou historicky s otrokářstvím, neokolonialismem a dnes politikou řízeného chaosu. Jestli je Trump výjimkou? Evropská unie deklaruje demokratická práva, nicméně i ta platí výběrově. Nedodržování jazykových a náboženských práv na Ukrajině a i v Pobaltí se toleruje, protože to je forma obrany proti Rusku. Takže jsou tato práva univerzální, nebo je jejich podpora otázkou účelu? Lidé si dříve nebo později začnou klást otázku, zda neexistuje k tomuto pokrytectví alternativa…

A evropští státníci oproti konfliktu na Ukrajině mlčí anebo mírně protestují, ale ono je to stejně jedno. Vypadá to, že Evropa už se opravdu chystá na to být skanzenem zeměkoule. Nemyslíte?

Problém Evropy coby skanzenu je spojen s „velkým resetem“, jehož jádrem je Green Deal. Ukrajina je samostatný problém. Velkým resetem se EU chtěla dostat do avantgardy rozvoje nových, ekologicky čistých technologií a být příkladem nového typu rozvoje spojeného s udržitelným růstem. Tuto strategii ale odmítly jak méně rozvinuté země, které by tak nikdy ekonomicky nedohnaly Západ, tak USA, které ztrácejí v posledních desetiletích své hegemonní postavení. Navíc ekologicky čisté technologie začala produkovat Čína, která je vyrábí levněji.

Praktickým důsledkem je deindustrializace EU, nárůst zadluženosti a pokles životní úrovně v členských státech EU. Poslední kapkou je neomezená podpora Ukrajiny v naději, že nakonec pod tíhou války Rusko zkolabuje a zaplatí Evropě náklady na udržování Ukrajiny při životě. Paradoxem je, že konflikt na Ukrajině byl zpočátku v režii USA, které se z něj ale dnes vyvazují, protože potřebují upevnit svou pozici v tichooceánském prostoru, kde jim konkuruje Čína. Evropské elity dnes jedou na tygru a už nemohou z ukrajinského konfliktu vycouvat, protože by se jich veřejnost zeptala, proč se jí lhalo a kdo za to ponese zodpovědnost. Logika současného vývoje EU nevede jen do skanzenu, ale k jaderné válce v Evropě. Otázkou je, kdy se to podaří zastavit.