Tomki Němec, někdejší osobní fotograf posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla, přijel v úterý večer 5. listopadu do Rakovníka. Přední český fotograf s prezidentem Havlem, ikonou pravdoláskařů, strávil intenzivní tři roky, které před třemi roky zkoncipoval do fotopublikace, o kterou je zájem i v letošním výročním roce. Na projekci svých snímků z porevolučního období do středních Čech přivezl i lékaře Michala Šefra, který tehdy měl prezidenta na starosti sedm let.
Ocejchovaný fotograf
Tomki Němec doprovázel Václava Havla od prosince 1989 do roku 1992, do rozpadu federace. „Poté jsem spolupráci ukončil, protože jsem měl už plné zuby nikoli pana Havla, ale toho fotografování, protože jsem ho fotil tři roky velmi intenzivně a často jsem s ním pobýval víc než se svou rodinou. Chtěl jsem dobývat svět jinou fotografií než prezidentskou,“ vysvětlil na začátek s tím, že si je vědom, že to pro něj byla profesně nejvýznamnější zkušenost, a jestli po něm zůstane nějaká stopa, tak to bude toto. „Samozřejmě jsem za to rád a přijal jsem cejch, že jsem ‚ten, který fotil Havla‘. Za čtyřicet let jsem fotografoval spoustu jiných věcí, nicméně ten cejch rád přijímám,“ zdůraznil.
Svůj chronologický fotovýlet do historie zahajuje na projekčním plátně obrázkem, kde není žádná lidská tvář. Je na něm podchod na Václavském náměstí nad Muzeem, směrem na Vinohradskou třídu. „Za první fotografii jsem zvolil tuto, protože reflektuje dobu po Palachově týdnu, kdy Havla sebrali a zavřeli zase asi na půl roku. Někdo v podchodu na zeď nastříkal ‚Pusťte Havla‘. To vyfocené nemám, ale pak jsem zvěčnil až iniciativu někoho, zřejmě Státní bezpečnosti, kdo to narychlo přemaloval,“ uvádí. „My to stejně přečteme,“ ozvalo se z publika. „Všichni ne. Někdy si dělám test a ptám se, co je tam napsáno. Spousta lidí to nepřečte,“ vyvádí z omylu Tomki Němec.
Němcův snímek zdi s přemazaným nápisem „Pusťte Havla“ reflektuje dobu po Palachově týdnu, kdy Václava Havla opět uvěznili. Foto: Lucie Bartoš
17. listopad v horečkách
Hodně prý v listopadu a prosinci fotografoval, zejména ulici. „Pak jsem dostal horečky, anginu, prostydl jsem. Plno věcí z revoluce nemám zachyceno, protože jsem nebyl fyzicky schopný,“ podotýká.
Tomki Němec v Rakovníku. Foto: Lucie Bartoš
Studentská agentura Radost na katedře fotografie tehdy zvětšovala revoluční fotografie ve fotokomoře na klasický papír, chemickým procesem, žádným digitálním způsobem. „Zvětšovaly se snímky, např. ze zásahu na Národní třídě, a rozvážely se po republice jako informace. Žádné mobily a faxy neexistovaly. Jakýkoliv přenos informace z Prahy do Kladna byl o tom, že tam musel člověk dojet a ukázat: ‚Hele, takhle to vypadalo. Tohle jsou zbytky hadrů, protože ti policisté studenty fakt zmlátili.‘ Dneska by to bylo během vteřiny po celém světě,“ objasňuje obrovský význam reportážní fotografie v té době.
„Plno lidí zvětšovalo ve fotokomoře 24 hodin denně. Rozvážely se pak po celém Československu, než tedy Československá televize začala vysílat necenzurovaně, což ještě pár dní trvalo,“ dodává k tomu.
Jaká vede cesta k Havlovi? Nechtěl jsem to…
Právě v agentuře Radost tehdy vznikla idea zdokumentovat Havlovu inauguraci, jeho první den. „A studenti tehdy byli nejvíc. Kdosi, kdo znal lidi kolem Havla, to dohodnul. Já jsem několik dní předtím přišel do Občanského fóra a začal jsem pracovat na tématu Havel, nijak jsem v tom pokračovat neplánoval. Chtěl jsem vlastně udělat službu, o kterou jsem se přihlásil. Jinak jsem chtěl fotografovat lidi, ulici, neuvažoval jsem o fotografování prezidenta. Jenže, protože jsem zdokumentoval inauguraci 29. prosince, tak pak někdo navrhnul v tom pokračovat ještě týden. Z týdne se stal měsíc, z měsíce tři roky...“ vrací se k tomu, jak se k hlavě státu vlastně dostal.
Na někdejšího dvorního fotografa Václava Havla, Tomkiho Němce, dorazily desítky lidí. Někteří s sebou měli i jeho knihu fotografií. Vpředu uprostřed Havlův osobní lékař Michal Šefr. Foto: Lucie Bartoš
Ukazuje snímek, na němž Václav Havel přichází s Alexandrem Dubčekem na Pražském hradě do Vladislavského sálu, kde jednohlasně všichni komunističtí poslanci zvedli ruku pro Havla. „Tak si představte, vy mladší, že oni poslouchali na slovo čtyřicet let, protože se báli v rámci svých mentálních a politických mantinelů. Byli prostě zvyklí hlasovat vždy jednohlasně. Když něco bylo zelené a někdo řekl: je to červené, tak oni řekli: Ano, je to červené. Nyní byl navržen kandidát Havel na prezidenta, tedy veřejný nepřítel číslo jedna, zvolili ho jednohlasně. Nebyl tam ani jeden frajer, který by se zdržel nebo byl proti. To vypovídá dost o tehdejším systému,“ ukazuje, co vše v sobě jedna fotografie nese.
Fotogalerie: - Je to marný, je to marný, je to marný
Momentky z Hradu jsou bizarní ukázkou mísení dvou režimů. „S Havlem přišla parta lidí, která byla ‚jeho‘, zároveň tam zůstávali lidé po Husákovi. Číšníci, zaměstnanci, diplomatický sbor, který mu gratuloval… Vše bylo navázáno na 40 let totality. Husákova ochranka, která zůstávala... a netušili, co s nimi bude. Ti lidi od Havla pro změnu zas nevěděli, jak se tam mají chovat, protože nešlo o profesionální policisty, ale většinou o judisty a karatisty. Stávalo se, že Havel se v těch dobách revoluce prostě sebral a šel domů sám z Občanského fóra. Kdo by chtěl, mohl by mu ublížit. Někdo pak řekl: ‚Vy jste se zbláznili...‘ Zrovna mi to teď vyprávěl herec Tomáš Karger, jak nakonec zvedl telefon, a druhý den tam stál špalír judistů a karatistů připravených Havla chránit,“ vypráví.
Havlův muklovský zvyk, a schovaný vajgl
Po několika snímcích, kde manželům Havlových nechybí v ruce cigareta nebo minimálně oblak kouře kolem nich, se u tohoto tématu Tomki Němec zastavuje: „Tohle gesto mě vždycky zajímalo. Já jsem vlastně voyeur. Myslím, že kouření je muklovský zvyk, ale nejsem si tím jistý. Měl zvyk, že když měl jít někoho přivítat nebo měl mít projev, tak pootevřel dveře a díval se skrze ně, co se tam odehrávalo. Prostě to divadlo. A do toho kouřil. A pak řekl: „Na, Tomkine, podrž mi to.‘ Já měl fotit, a v jedné ruce jsem držel cigáro. Dodnes mám schovaný jeden vajgl v piksličce od filmu,“ prozrazuje kuriózní věcnou vzpomínku. „Oni dva kouřili pořád, všude a vždycky. Žádný protokol,“ dodává ještě u fotografie s islandskou prezidentkou, která tím byla očividně nadmíru pobavena.
„On byl v mých očích hračička. Tohle není žena, to je Václav Havel,“ poznamenává u další fotografie, kde osoba v černém dlouhém plášti strká hlavu mezi dvě jakási plátna. „Snímek, tuším z konírny, kdy přišel na Hrad a začal ho prozkoumávat. Mimochodem – zasloužil se o to, že otevřel Hrad lidem. Husákův duch byl tehdy cítit na každém rohu. Ze všech stěn jsem cítil bolševika, opravdu špatná energie. Havel se s architekty a památkáři snažil objekt otevřít veřejnosti, Jižní zahrady a Husákův domek, otevřít jej přes léto lidem, aby tam proudil život,“ má potřebu doplnit důležitou věc, kterou v současnosti nevidí. „Chtěl lidi stmelovat, chtěl občanskou společnost, nechtěl ta omezení, vymykal se. Nebyl to typický politik. Za to mu strašně osobně děkuju. Hrad rozkvétal. Člověk věděl, že když tam přijde v nějakou normální hodinu, tak si tam bude moci lehnout na trávník a nikdo ho nebude buzerovat,“ popisuje idylicky.
A rozdíl? „Když si to dáme do obrazu dnešní doby, kdy se z toho stala papalášská zabetonovaná pevnost s protitankovými zátarasy, tak... Je to bolestné, ale člověk se vlastně směje té ubohosti. Můžete říci, ano, žijeme v jiné době, existuje terorismus. Ale proboha živého, teroristou může být v metru a vyhodit do povětří stanici metra a napáchat tím daleko víc škody, než když to udělá v sídle českých králů. Jsou to vše jen obezličky,“ je z jeho slov patrné, že dnešek mu Havlovy ideály nenaplňuje ani co by se za nehet vešlo. „I když si vzpomenu na Lány, tak se otevřel lánský park, lidé ho tam mohli potkat,“ dodává ještě u další fotografie, kde si Havel hopsá na cestě, doprovázen jedním mužem z ochranky.
Fotografoval na ruský film z bazaru. Pomohl Schwarzenberg
Jednoho z novinářů na besedě zajímá, na co tenkrát Tomki Němec fotografoval. S fotomateriálem to tehdy mohl být problém. „Fotil jsem na vše, co mi přišlo do ruky. Třeba i na ruský film za dvě koruny z bazaru. Když mi teklo do bot, tak mi koupil filmy Karel Schwarzenberg, protože je to velkorysý člověk,“ překvapuje posluchače.
Měl prý tehdy v rozpočtu 200 kinofilmů na rok, což bylo velmi málo, když si uvědomíme, že jeden kinofilm měl 36 okýnek. „Vše jsem si sám vyvolával ve fotokomoře, vesměs v hrubozrnné vývojce. Jeden fotoaparát Nikon F3, kterým jsem fotografoval Havla, jsem si nechal,“ prozradí ještě ze své „kuchyně“.
Já, jouda – nepoznal jsem Bushe
Za nejlegendárnější cestu považuje návštěvu USA v únoru 1990. „Nikdy potom už jsme nezískali takové přijetí v Americe jako tehdy. Jedno letadlo nestačilo, všichni chtěli do Ameriky, letěla nakonec dvě letadla. Můj pocit – odletěla ‚balkánská výprava‘ – skladba byla od studenta v čelence po prezidenta, který už měl ty delší kalhoty. Jeho projev v Kongresu byl fenomenální. Oni ho doslova žrali,“ podotýká ke známé skutečnosti.
Sám má osobní úsměvnou historku s Georgem Bushem: „Byl jsem trošku jouda, bylo mi 26 let. nevěděl jsem, jak Bush vypadá. Někdo kolem mě na chodbě procházel a zeptal se mě ‚Jak se máš?‘ A já: ‚Good, good.‘ Teprve až když došlo na fotografování, jsem zjistil, že šlo o amerického prezidenta!“
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
U dalšího obrázku kdosi z publika poznamenává, že vypadá jako Klaus. „To slovo nemám rád,“ reagoval s šibalským úsměvem Tomki Němec.
U fotografie po návratu z USA fotograf odtajňuje své emoce: „Já se někdy sám dojímám. Pro mě je to pořád něco neskutečného. Zacvičí to vždy se mnou.“
Pokud snímek Tomkiho Němce není „příběhem‘ sám o sobě, jeho autor vždy přidá historku... Foto: Lucie Bartoš
Mráz přichází z Kremlu
Za dva dny po Americe se jelo do Ruska. Havel jel přednést návrh, aby si Sověti odvezli okupační armádu. Gorbačov s tím v podstatě neměl problém. To bylo vítězství. Přesto zde přijetí i průběh byl radikálně odlišný od USA. „Fotografování úplně jiné než v USA. Samozřejmě, protože jak říká název jedné knihy – Mráz přichází z Kremlu. A ten mráz jsem cítil,“ distancuje se od Východu.
Gorbačov prý také nepochopil symboliku dárku, když mu Václav Havel nabídl, že mu přinesl indiánskou dýmku míru, aby ji spolu vykouřili. „Ale dárek nezafungoval,“ krčí rameny Němec, který se snaží si vybavit, co tenkrát zaznělo jako odezva. Pomáhá Michal Šefr: „Gorbačov mu tenkrát odpověděl: Ale pane prezidente, já nekouřím...“ Nebyla to prý vtipná chvilka. „Po tomto momentě mě vyvedli z místnosti a když jsem se chvíli vzpíral, docela to bolelo,“ prozrazuje Tomki Němec, jak pocítil stisk ruské ochranky.
Pro mě je Havel nedotknutelný
Tomki Němec se nebojí jednoznačných vyznání. „Vidím na něm hlavně plusy. Byl to samozřejmě člověk z masa a kostí. Jeho soukromý život mě nezajímá,“ odpálkovává předem případné kritiky jeho neřestí a uklouznutí. „Měl mnoho lidských chyb. Ale byl to jeden z nejlepších brachů, což je slovo, které používal,“ sděluje, jak Havla i dnes po tolika letech vnímá. „V 56 letech jsem kritičtější, ale je pro mě v mnoha ohledech nedotknutelný. Co zažívám dnes, mu nesahá po kotníky,“ dodává slova, která nejsou tak jinotajná, jak se zdají.
Čeho už měl plné zuby?
Ještě v roce 2003 fotografoval Němec prezidenta velmi intenzivně naposledy, a to když odcházel z úřadu „Předtím jsem měl čtyři roky pauzu, poté mě přizvali na nějakou spolupráci, ale tam už se nás střídalo více fotografů,“ vzpomíná.
Euforická divočina 90. let prý skončila, když se Václav Havel vrátil v roli českého prezidenta, tedy když na jaře 93 přišli už jiní lidé než kamarádi z disentu, kteří s ním na začátku stavěli kancelář, učili se za pochodu a všichni v tom plavali. „V 93. roce se oproti tomu už vytvořil úřad asi tak, jak to má fungovat. Přišli ale lidé, které jsem ani moc neznal. On si přivedl i mluvčího Ladislava Špačka, já byl zvyklý na Michaela Žantovského,“ uvádí příklad.
Pan Špaček byl jiný. „Práce pro mě už byla méně zábavná, protože nová představa byla, že budu fotografovat oficiality. Mě ale příliš nezajímá póza, ať bych fotografoval i vás. Ale chci s člověkem strávit nějaký čas, abych ho poznal a mohl zachytit jeho život v intimních situacích, ne bulvárních. Aby to byla výpověď a fotografie sloužila přesahově i v budoucnu a mluvila na vás i za deset let. Nicméně – tam už jsme se ‚nepotkali‘,“ říká diplomaticky, proč intenzita jeho fotografování řídla a přenechal ji více ostatních.
„Akorát poslední měsíc – prosinec 92 až leden 93 – jsem se do toho ještě opřel, abych měl i ten závěr. Je to tedy celá časová osa...“ dodává, když ukazuje snímky Václava Havla, mapující jeho abdikaci.
„Chtěl jsem mít časovou linku zakončenou,“ říká Tomki Němec u projekce svého snímku Václava Havla s abdikačním listem. Reprofoto: Lucie Bartoš
Komentovaná projekce se konala v podkroví rakovnické Lechnýřovny, které bylo zcela zaplněné. Beseda se konala v rámci projektu „1989. Nezapomínáme. Připomínáme“. Chystají se další přednášky s přímými účastníky revoluce, a to ve spolupráci Muzea TGM, rakovnické knihovny a oblastního archivu.
Někteří hosté dorazili s vlastním výtiskem fotoknihy, kterou si od autora Tomkiho Němce nechali podepsat. Foto: Lucie Bartoš
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
