Zanedlouho se jako každý rok spustí oslavy velikého „listopadu“, který – zjednodušeně řečeno – zdvojnásobil počet základních práv a svobod v ústavních základech Československa. Alespoň přijetím Listiny základních práv a svobod v roce 1991. Moderní ústava právního státu by měla být vyzrálým dokumentem, ve kterém jsou poslání a funkce tradičních orgánů a institucí státu, jejich pravomoci a působnosti, mechanismy, jako např. dělba moci, v dokonalém souladu s katalogem základních práv a svobod člověka a občana. Či dokonce jsou každému z těchto práv, a zároveň všem dohromady, podřízeny.

V následujícím roce bylo rozbito Československo, a ČNR, která neměla pravomoc přijímat ústavní zákony, na poslední chvíli, 16. 12. 1992 přijala Ústavu ČR.

Francie je kvůli historii moderního konstitucionalismu považována za „laboratoř ústavnosti“. Nejenom proto v její současné ústavě, v čl. 23, je zákaz kumulace moci zákonodárné s výkonnou. Zatímco z čl. 22  Ústavy ČR tento zákaz nevyplývá, takže ve Fialověm kabinetu mohli být více než dvě třetiny ministrů současně poslanci. A tak v duchu čl. 68/1 ústavy „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“ sami sebe kontrolovali a vyjadřovali sami sobě důvěru.

Tento pouze jediný příklad toto zmíněné srovnání úrovně zakotvení dělby moci dokazuje, že ani tento základní mechanismus kontroly nositelů moci nejenomže není v souladu s imperativem smyslu a poslání politických práv, zakotvených v hl. 2 odd. 2 listiny. Ale v tom podstatném – zákazu sloučení mandátu poslance a funkce člena vlády v mechanismu zastupitelské demokracie – dodnes zcela chybí!