Když se o Koněvovu sochu vedou spory v roce 2019, tak to prý „není jen pře historie versus hysterie, nebo jen pře o historii“. Ta je podle Lipolda pro toho, kdo má zájem, dostatečně popsaná a známá. Nyní prý tady jde taky o to, „co to vlastně pomníky jsou“. „Jak je brát, jak jim rozumět.“
Lipold píše, že účelem pomníků je oslava velikánů a „stimulace veřejné, sdílené paměti“. Neopomíná přitom dodat, že jsou oba tyto motivy proměnné v čase. „Někdy velmi významně, dokonce až tak, že pomníky končí v zapomnění lapidárií nebo ve sběrných surovinách. U nás ve 20. století běžný provoz,“ dodává.
Fotogalerie: - Boj o sochu Koněva
„Pomník, co už něco pamatuje, skoro nikdy není jen – někdy blednoucí – oslavou velikána. Jeho součástí je i paměť toho, proč byl postaven tady a teď, ale i toho, co bylo pak,“ píše komentátor dále. Bez této paměti prý „půjde jen o pomník pro pomník, o chladnou mramorizaci“ a „u problematických figur tato teoretická východiska narážejí na tvrdou realitu“.
„Je potřeba brát v úvahu míru manipulace, lži a často i zločinnosti, na které taková socha stojí. Samozřejmě i city obětí, respektive jejich potomků, ale nakonec city úplně všech, kteří nějaké city v této souvislosti chovají,“ píše. O pomnících Stalina nebo Gottwalda je prý „zbytečné diskutovat“.
Dále Lipold poukazuje, že na návsi v Zákolanech dodnes stojí Antonín Zápotocký z roku 1984, pojetím prý podle něj Koněv. „Radnice uspořádala anketu, většina místních byla pro ho tam nechat,“ objasňuje, že tak místní rodák a komunistický premiér a prezident v Zákolanech stojí „s příslušnou tabulkou“ i nadále.
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Podle Lipolda něco podobného by bylo ideální i v případě sochy maršála Koněva. „Dosavadní model, čili nechat ji na místě s precizní vysvětlující tabulkou, mi přišel jako úplně adekvátní,“ tvrdí. A dodává: „Socha pro vážné zájemce, už ne falešný symbol jako v roce 1980, ale zpráva o historii. Nějakou rudou pietu, nebo naopak rudý atak snad tu a tam společně uneseme.“
Dále Lipold píše, že podobný odkaz z dob komunismu zůstal i jinde, a odkazuje se i na socialisticko postrealistickou výzdobu stanice metra Anděl (bývalou Moskevskou). Poukazuje, že i tam zůstává cedule o budování metra v českém i ruském jazyce s poukazem na „československo-sovětské přátelství“, a táže se: „No a? Hrozí nám tím po 34 letech něco, je to nebezpečný vzkaz, recidiva? Ne, je to stimulace paměti.“
Obavy z Putina prý „nerozetneme tím, že takovou desku sundáme, ale tím, že jí porozumíme“.
Fotogalerie: - Potkali se u Koněva
A pak Lipold zamýšlí: „Myslel jsem si, že o paměť, o fakta a mýty, o to, „jak to bylo doopravdy“, se stejně bojuje hlavně na Facebooku, ne? Není lpění na sochách, co se nedají sdílet ani lajkovat, nejen trochu staromódní, ale i zbytečné? Anebo je to právě naopak – pomníky jsou tím spíš důležité jako trumf, který to tekuté a hybridní přebije?“
Závěrem pak Lipold píše, že více než Koněvův pomník se mu v Praze „příčí“ Koněvova ulice. „U adresy, na mapách se s žádnými vysvětlujícími tabulkami ani historickou reflexí moc pracovat nedá, názvy ulic jsou zkrátka ustavičným výrazem zasloužilosti dotyčných. A plno skvělých lidí ulici nemá,“ dodává.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
