Zatímco v kruzích literatury se řeší spisovatel Milan Kundera a jeho nová biografie, Matěj Hollan se zaměřil na hudbu. Konkrétně na písničkáře Jarka Nohavicu. „Ten člověk asi byl vždycky dost zmrd, jen se to všeobecně nevědělo,“ hodnotí oblíbeného písničkáře z morálního hlediska. „Každopádně teď je hroznej. Ta Putinova cena mě vlastně až tak moc nezajímá, on vždycky tu ruskou kulturu miloval a reálně ty mosty mezi národy překlenoval, ale to, jak stojí vedle Okamury v kontextu jeho textů z Divného století, nedává vůbec žádnej smysl,“ mínil bývalý komunální politik.
„Možná je totálně zlomenej, protože chtěl začít nějak vysvětlovat svoje udávání a učinit pokání, ale nedostal na to prostor, nevím, nechci to hodnotit, teď je to morální troska,“ dodal.
Ale to mu dle svých slov nebrání, aby si užíval Nohavicovu tvorbu, na které vyrůstal. „Měl jsem v 90. letech zpěvník jeho písní a byl to asi hlavní důvod, proč jsem se vůbec učil hrát na klavír levou rukou aspoň ty rozložený akordy. Znal jsem je všechny nazpaměť. Texty a hudba jako Mikymauz, Darmoděj, Osmá barva duhy, Bláznivá Markéta, Fotbal, Sudvěj, Jacek, Moje malá válka, Margita – to jsou básnicky a hudebně tak dokonalé písně, které jsou na úrovni těch největších písňových tvůrců, snesou srovnání s čímkoliv,“ prohlásil.
Fotogalerie: - Petice za zbraně
Dále chválil sedmé album Jarka Nohavici, Divné století: „Ty texty a písně jako Novorozeně, Dance Macabre, Petěrburg, Sarajevo, Až to se mnu sekne... Jsou to geniální počiny. Tak hluboké. Tak po stránce melodické i harmonické promyšlené. Zásadní je zde aranžmá Víta Sázavského, Karla Plíhala a Radka Pastrňáka, bez nichž by to nebylo to, co to je, ale ten hudební základ, ta základní melodická, harmonická a samozřejmě básnická osnova je jeho.“
Psali jsme:
Hollan došel k závěru, že umělec a jeho dílo není totéž a dodal, že v historii je více než dost příkladů, kdy byl umělec „kokot nebo arcizmrd“, ale o mimořádnosti jeho díla nemohlo být pochyb. Například italský šlechtic Carlo Gesualdo, který v šestnáctém století skládal madrigaly a vokální hudbu, ale proslavil se tím, že svou manželku doma přistihl s milencem a oba je s pomocí služebnictva zabil a mrtvoly nechal ležet před palácem na ulici.
„Není to pravidlem, ale občas právě ty nejniternější texty a melodie pramení z hluboké vnitřní bolesti, zoufalství, mimoděk se do nich propisuje projekce vlastního selhání, jinotaje, kryptické vzkazy,“ míní Hollan s tím, že autor může být „zmrd“, ale jeho tvorba má trvalou hodnotu. „Nohavicova tvorba patří zejména v 80. a 90. letech k tomu nejlepšímu, co tu v oblasti písňové tvorby vzniklo, a chtěl jsem jenom říct, že to člověk může pořád zbožňovat a vracet se k tomu, a přitom si o autorovi myslet, že se v lepším případě pomátl, v horším se stal prostě jen hajzlem,“ shrnul svůj rozdvojený názor Matěj Hollan z Žít Brno.
Psali jsme:
V komentářích byl zmíněn i Daniel Landa. „Tam to mám stejně. Jen ta jeho tvorba je méně hudebně spletitá, to hudební předivo není zdaleka tak komplikované. Ve své ‚punkové‘ hudební přímočarosti je ale skvělej a hrozně autentickej, jeho alba ze začátku sólové dráhy (Chcíply dobrý víly nebo Valčík) jsou hrozně silné generační výpovědi. Ty básně kluka z ulice, které mají sice rýmy velmi prosté, ale v jeho podání, kdy má skvělou kulometnou deklamaci, mají velkou sílu,“ pravil bývalý komunální politik.
„No a Smrtihlav je ale fakt pecka. To je hudebně určitě nejdál. Kdyby zůstal u tohoto a nelítal na dracích, kohoutech a bůhví čem, mohl být velmi považovanej hudební tvůrce nejen v žánru ‚hitmaker‘,“ mínil o autorovi Blanického manifestu.
Ale komentátor SeznamZpráv Jindřich Šídlo namítl: „Já si teda z tehdejších ‚generačních výpovědí‘ pamatuju hlavně klip, ve kterym jde s partou skinheads zlynčovat Pavla Opočenského.“
„Ono to ale opravdu úzce souvisí. Když podepíšete úpis s ďáblem, můžete přece skládat a zpívat svobodně i v nesvobodě. A hlavně vyprodávat Lucerny s protistátními texty jako v roce 86, 87. ‚Pánové na kůru... víte, co mi můžete... a hádejte kam...‘ Jo, tehdy už žil dvojí život, umělecký a estébácký zároveň,“ namítal Pirát Filip Smoljak a Hollan souhlasil.
Naopak zcela se k Hollanovu textu přihlásila nová náměstkyně na ministerstvu zahraničí, Michaela Marksová-Tominová z ČSSD.
Písničkáře nedávno vzpomenul bývalý brankář Dominik Hašek, který srovnával Nohavicu a fotbalovou Spartu. A tvrdil, že „už by na jeho koncert v životě nešel“.
Tady souhlasim, že asi nepřestane(nu) být úplně fanouškem (Sparty). Ale to ochladnutí tam je řádné (trochu jako s Nohavicou, už bych na jeho koncert v životě nešel). Ale jak se to nabaluje za poslední roky, tak jistě to odrazuje tisíce i více lidí být Sparty fanouškem...
— Dominik Hasek (@hasek_dominik) July 4, 2020
Svého času obvinil Nohavicu z rasismu, tedy z „hraní rasistické kartičky“, kritik Kamil Fila, když prohlásil: „Aby ale bylo jasno: Jarka Nohavicu nepovažuju za ryzího rasistu. Spíš jen pozoruju, jak ve své touze být populární a schopnosti zveršovat cokoli mu slina na jazyk přinese, nadbíhá i lidem, kteří se z různých důvodů chtějí účastnit pogromů. V Nohavicovi není ukryt elitářský eugenik, ale prostý buran, který halí do hávu básníka.“
A to za tuto skladbu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kas
_profil_top.jpg)
