Má Markéta Pekarová Adamová vaši důvěru?Anketa
Slovensko zavedlo přímé prezidentské volby na konci minulého tisíciletí, ale dlouho nebyly takovým politickým zážitkem, jako ty české.
První slovenský prezident byl volen ještě parlamentem a Michal Kováč byl zvolen coby místopředseda vládního Hnutí za demokratické Slovensko. Překvapivě se tak stalo až na druhý pokus. Také proto, že ústavodárce vymyslel pro zvolení vysoké šedesátiprocentní kvórum.
Vedle výrazného předsedy hnutí Vladimíra Mečiara, který byl premiérem, nepůsobila hlava státu moc výrazně.
To ještě posílilo hodně civilní pojetí funkce prezidenta, který se usídlil nikoliv na Bratislavském hradě, kde měl předtím svou slovenskou kancelář Václav Havel, ale „mezi lidmi“ v Grasalkovičově paláci u hlavního náměstí.
Postupem času se ale prezident Kováč osamostatňoval, vrcholem byla vládní krize na jaře 1994. Tehdy se rozpadla Mečiarova vláda a prezident zprostředkoval vznik úřednického kabinetu. Mečiar mu to nikdy neodpustil a když se po vyhraných předčasných volbách do úřadu vrátil, stal se prezident jedním z hlavních cílů jeho pomsty. Vrcholem byl tajemný únos prezidentova syna, ale „naschválů“ bylo mnohem více. Třeba velkoplošné počítadlo, které přes náměstí přímo do oken prezidentské pracovny ukazovalo dny do konce mandátu.
Vynulovalo se na začátku roku 1998, a prezidentské pravomoci tím dle Ústavy přešly na předsedu vlády. Vladimíru Mečiarovi pozice prezidenta v záskoku maximálně vyhovovala, takže nastala kuriózní situace, kdy nejsilnější parlamentní strana bojkotovala volbu nového prezidenta.
Celkem se k ní během roku 1998 sešli poslanci devětkrát, v posledních pěti případech už nebyl vůbec žádný kandidát. Situaci odblokovaly až podzimní parlamentní volby, po kterých sestavila vládu opozice.
Ta se rozhodla změnit Ústavu a prezidentskou volbu místo těžkopádné parlamentní procedury provádět přímo voliči.
Mečiar a Magda Vášáryová
V květnu 1999 byl takto v premiéře zvolen Rudolf Schuster. Potomek německého otce a maďarské matky byl ale jinak typickým příběhem slovenské politické historie. Před rokem 1989 primátor Košic a následně stranický tajemník na různých úrovních. Po letech v diplomacii se vrátil do čela Košic, načež založil Stranu občanského porozumění, která těsně prošla do parlamentu a jejích 13 poslanců se stalo klíčovými pro většinu Dzurindova kabinetu. Účast v koalici Schuster vyměnil za podporu v prezidentských volbách.
Do druhého kola proti němu postoupil Vladimír Mečiar, který volby pojal jako odvetu za porážku v těch parlamentních. Získal však 42 procent.
Na třetím místě tehdy skončila herečka Magda Vášáryová, která se přes zisk pouhých 6 procent stane stálicí slovenské politiky.
Rudolf Schuster se pokusil svůj mandát obhájit i o pět let později, ale skončil až na čtvrtém místě, když se svezl s klesající popularitou Dzurindovy vlády, i vlastní nevýrazností.
První kolo k šoku mnohých jednoznačně vyhrál Vladimír Mečiar. Za favorita vládních stran byl považován Eduard Kukan, ministr zahraničí, který založil svéráznou slovenskou tradici prezidentských pokusů kožených diplomatů, která pokračuje i letos s Ivanem Korčokem, u něhož se nejdiskutovanější částí prezidentské kampaně staly jeho výrazné brýle.
O pouhé čtyři tisíce hlasů a dvě desetiny procenta jej však v prvním kole porazil Ivan Gašparovič, bývalý politik HZDS (za Mečiarových vlád předseda parlamentu), který si krátce předtím založil vlastní stranu.
Na základě doporučení z Dzurindovy koalice volit „menší zlo“ se ve druhém kole stal prezidentem. Funkci vykonával úřednicky a profesionálně, vrcholem jeho prvního mandátu byl bratislavský summit George Bushe s Vladimírem Putinem.
V roce 2009 mandát obhajoval, ovšem našel překvapivě silnou vyzývatelku v bratislavské socioložce Ivetě Radičové. Ta měla za druhé Dzurindovy vlády vylepšit reputaci ministerstva práce a sociálních věcí (po aféře s tunelováním evropských peněz), ale rychle se stala nejvýraznější tváří strany.
Po velmi vyrovnaném souboji zvítězil Gašparovič, Radičová si na svůj politický vrchol musela počkat ještě rok, než se stala premiérkou.
Volby 2009 ale poprvé ukázaly zřejmé rozdělení společnosti na „bratislavskou kavárnu“ a „venkov“ a poslaly proti sobě do druhého kola zástupce obou světů.
O pět let později je reprezentovali Andrej Kiska a Robert Fico. Ten druhý, úřadující premiér, byl nejvýraznější politickou veličinou na Slovensku a ve volbách byl považován za favorita. První kolo vyhrál, neznámý podnikatel Kiska jen těsně porazil bratislavského advokáta Radoslava Procházku.
Druhé kolo a vítězství Andreje Kisky o plných dvacet procent hlasů bylo jedním z největších překvapení v dějinách slovenské politiky. Mnozí psali o únavě z dlouholetého premiéra a považovali to za počátek jeho politického konce.
Prezident Kiska pojal úřad zcela jinak, než jeho spíše usedlejší předchůdci. Byl velmi viditelný ve světě, komentoval politické dění a otevřeně prezentoval své liberální postoje. V roce 2015 za migrační krize prohlásil, že „přijetí několika stovek nebo i tisíc lidí prchajících před válkou a násilím by bylo v silách Slovenska. Nešlo by o žádné ohrožení Slovenska ani by to nemělo vliv na lepší nebo horší život lidí na Slovensku“.
Vždy naopak patřil k nejhlasitějším kritikům Ruska.
V zahraničí byl hvězdou evropských a severoatlantických summitů, doma mu mnozí vyčítali papalášské móresy typu pravidelného létání prezidentským speciálem za rodinou do Popradu nebo podivné čachry s financováním jeho prezidentské kampaně přes jeho firmu.
„Značná část veřejnosti nechtěla Roberta Fica vidět ve funkci hlavy státu, navíc Kiska nabízel novou neokoukanou tvář i atraktivní příběh podnikatele, jenž začal po revoluci z nuly a vypracoval se. Nikdo nechtěl vidět, že má nadstandardní vztahy se scientology, že jeho mluva je plná frází bez originálních myšlenek a vizí, že nemá žádné zkušenosti se světem politiky. V duchu hesla lepší neznámý Kiska než známý Fico, kterému by měl už konečně někdo vrazit do zubů, vyhrál Kiska,“ vzpomínal pro ParlamentníListy.cz slovenský politolog Milan Žitný.
Jeho popularita v průběhu mandátu dost padala a v roce 2019 oznámil, že nebude znovu kandidovat.
Hledání nástupce vyvolávalo od počátku otázky, když se krátce před volbami dosavadní favorit, mezinárodně oceňovaný vědec Robert Mistrík (kterého do politiky uvedla odvážná kritika rozkrádání eurofondů na vědu), rozhodl na základě jednoho předvolebního průzkumu vzdát kandidatury a podpořit právničku a ekologickou aktivistku s cenami od mezinárodních neziskových organizací Zuzanu Čaputovou.
„Byl vybrán marketingový produkt Čaputová. Bylo to tak profesionálně udělané, že to musím pochválit. Rychlé šípy izraelského politického manipulátora Aarona Shaviva nejprve zmapovaly slovenské voličstvo a pak vytvořily marketingový plán. Nejdřív si to úspěšně vyzkoušeli na bratislavském primátorovi Matúši Vallovi, a pak jim to vyšlo zase,“ zavzpomínal pro ParlamentníListy.cz slovenský komentátor Juraj Štubniak.
Výrazná kandidátka dokázala rychle sjednotit elektorát po Kiskovi a už v prvním kole získala 40 procent. Mezi „Ficovými“ voliči naopak skončili hned tři kandidáti mezi 10 a 18 procenty. Postoupil Maroš Šefčovič, dlouholetý diplomat a posléze unijní funkcionář, dodnes eurokomisař, který si na kampaň z Bruselu odskakoval.
Jeho pokusy oslovit voličstvo slovenského venkova nesly rysy bizáru, třeba když se absolvent moskevského diplomatického institutu MGIMO vášnivě rozhovořil o své upřímné katolické víře, načež nedokázal na dotaz moderátora vyjmenovat desatero.
Poražení Štefan Harabin a Marian Kotleba jej nakonec odmítli svým voličům doporučit, takže mnozí zůstali doma a druhé kolo bylo celkem jednoznačnou záležitostí Zuzany Čaputové.
Své prezidentské působení začala tweetem ve znění „Thank you“…
A dál už to znáte.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
