„Bratři Mašínové i Jan Palach prožívali, každý v jiné době a situaci, silný odpor k tomu, co se u nás dělo. Jedni zvolili zabíjení těch druhých, tedy nepřátel, Palach zvolil vlastní smrt, obětoval se, aby probudil jak český národ,“ píše Bublan. „Josef Mašín říká, že Palachův čin nepatří do západní civilizace. Hluboce se mýlí. Základem západní civilizace je křesťanství, které je postaveno na oběti, tedy skutku, který vede k potření zla, ke smíření a poznání dobra.“

Bublan upozorňuje, že svým článkem nechce nabádat k činu, ke kterému se uchýlil Palach. „Naštěstí je jiná doba a i když jsme nespokojeni s mnohým, nemusíme přinášet tak silné oběti, stačilo by jenom někdy obětovat svoje pohodlí, nebýt lhostejný a osobně demonstrovat svůj názor, případně odpor.“

„Když se Jan Palach upálil, byl jsem v maturitním ročníku a spolu s dalšími studenty jsme uspořádali vzpomínkovou demonstraci a dokonce i zádušní mši. Většina kantorů stála na naší straně, ale úzkostlivě nás nabádali, abychom v té citově vyhraněné situaci neměli podobné úmysly. Jeden učitel nám však řekl: nedělejte to, ale nezapomeňte. A to se také stalo. Doba normalizace sice utlumila Palachův odkaz, ale nezahubila jej. Po dvaceti letech byl opět živý. A v tom se liší jeho skutek od skutků bratří Mašínů, které nebyly sacrificium,“ napsal na závěr Bublan.