Začínající nový rok nám přináší stále šedivější oblohu tak, jako naše kapitalismem diktovaná civilizace šedne den po dni otrockou prací. Přitom však tato civilizace, stále pevněji ovládanější hrstkou nejbohatších, nestydatě tvrdí masám svých otroků, že jsou dnes svobodnější než kdy před tím. 

A proto mne napadá, že by bylo dobré si připomenout život v druhé kultuře bývalého „totalitního“ socialistického Československa. 

Když jsem byl asi před patnácti lety najat na učení na TUFTS univerzitu v Bostonu, tak jsem se rozhodl vytvořit předmět, který jsem nazval „Umění a filosofie české undergroundové druhé kultury“. Byl to úplně první předmět na toto téma na půdě jakékoliv univerzity na světě a byl jsem na to patřičně hrdý. 

Začal jsem hledat na tento předmět materiály ve všech možných zdrojích o československém undergroundu a hnutí takzvané „druhé kultury“, které jsem byl v té době účastníkem i já. 

Sám jsem si do exilu nechal propašovat celý svůj archiv dokumentů, zvukových záznamů a filmů z dob undergroundu. Jeden můj známý mi ho převezl přes hranice do Rakouska, kde jsem po vyhoštění z republiky v té době trčel v uprchlickém táboře Traiskirchen. Ve své dodávce ho zavařil do podlahy a na ní stálo legálně vyvážené piano. V archivu, který je uložen v mém bostonském studiu, mám řadu skvostů, jako je například originální samizdatový výtisk Jirousovy básnické sbírky „Labutí písně“, které psal, když seděl ve vězení. Když mě Martin Jirous, zvaný Magor, nedlouho před svou smrtí navštívil v Bostonu, tak v tomto výtisku poznal úplně první verzi těchto básní.