Cenzura, neboli kontrola nad veřejně šířenými myšlenkami, měla v historii tři podoby. Cenzuru předběžnou, kdy byly obsahy tehdejších médií (vzhledem k historické etapě především tiskových) předkládány úředníkovi, který posoudil jejich vhodnost a nezávadnost. Proto najdete v historických tiskovinách poměrně často vybělené nebo začerněné sloupce: to jsou ty, kde původně byly články, jež neobstály před cenzorem. Tato praxe trvala víceméně až do 2. světové války, a samozřejmě za protektorátu, v podstatně zpřísněné podobě. Následovala cenzura tzv. následná. Tu známe až do roku 1989. Její podstata je v tom, že médium (noviny, rozhlas, televize) sice jakoby mohou zveřejnit cokoli, ale pokud to nevoní cenzorovi, tak za to též náležitě zaplatí. To vedlo k masivní autocenzuře u samotných novinářů. Dobře si uměli vydefinovat, o čem a jak za totality psát, aby to takzvaně prošlo. V opačném případě mohli přijít o existenci a možná nejen o tu.

Od roku 1989 jsme si slibovali, že kromě jiného se zruší všechny formy cenzury a konečně umožní uplatňovat ve veřejném prostoru dávnou (1949) Deklaraci lidských práv OSN, jejíž část, týkající se svobody slova, byla pak vtištěna i do naší ústavní Listiny základních práv a svobod. Připomeňme si její podstatné teze. Například článek 3 praví: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ A dále článek 17: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná.“