Dřevěné schránky s údajnými dokumenty nacistické provenience opustily Prahu nikoli koncem války, ale až v poledne 20. června 1964. Kolem třetí hodiny ráno následujícího dne je pracovníci Státní bezpečnosti pod rouškou tmy potopili na dno největšího přirozeného českého jezera, kde bedny čekaly na své objevení. Za necelý měsíc už byly opět na suchu a přímo před kamerami nic netušícího štábu Československé televize se odehrálo předem připravené představení.

Na starosti je měl důstojník StB Ladislav Bittman, který stál už u zrodu nápadu, jak pomocí „náhodně objevených" válečných dokumentů ovlivnit západoněmecké veřejné mínění i politiku. Celá akce se zrodila díky náhodě: populární publicistický pořad Zvědavá kamera měl kvůli reportáži kritizující třídní hledisko při přijímání studentů potíže, a tak jeho tvůrci hledali nějaké nekonfliktní téma. Narazili přitom na pověst o šumavském jezeře, jehož voda prý má zázračné konzervační vlastnosti.

Poprvé se reportéři spolu s potápěči vypravili na Šumavu už v dubnu 1964, a již tehdy nechyběl mezi žabími muži Ladislav Bittman. V pověstmi opředeném Čertově jezeře ale místo dokonale zakonzervovaného těla hraběnky i s kočárem nebo kompletního svatebního průvodu objevili jen několik bedýnek s válečnou municí, kterou poté pyrotechnici zneškodnili. Nález ale navíc inspiroval Bittmana ke zpravodajské hře, kterou schválili Sověti i nejvyšší československá místa.