V podloubí domu na Národní třídě poblíž pamětní desky k událostem 17. listopadu 1989, z níž na kolemjdoucí ukazuje několik rukou vítězný symbol „viktorky“, posedavá Václav Havel s přátelským úsměvem. Je tam totiž vchod do Sametové restaurace, kde je slyšet pop a politika není na pořadu dne. Když se ale člověk poptá, tak třeba uslyší, že „komunisti jsou paraziti“.
Obchodní značka: Samet
„Díky studentům v roce 1989 jsme získali svobodu, můžeme podnikat a skončila studená válka, tedy i atomová hrozba. Chtěli jsme v lidech opět trochu vzbudit vzpomínky na tu polistopadovou euforii. Proto z téhle restaurace děláme skanzen sametové revoluce,“ říká jeden ze spolumajitelů Martin Rhein a ukazuje mi Rudé právo z roku 1989. Na stěnách restaurace visí černobílé fotografie z událostí, které odstartoval zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě, v jedné z vitrín je vidět helmy a obušky tehdejší zásahové jednotky.
Na terase po večerech vyhrává trio muzikantů songy ze šedesátých až devadesátých let, tedy šlágry od Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Queen a dalších. Po Havlem oblíbených Rolling Stones anebo The Plastic People of the Universe ani slechu. Setmí se a rozjařeným hostům se začnou rozvazovat jazyky. „Jestli se u nás dostanou do vlády komunisti, tak se máme na co těšit. Čtyřicet let parazitovali na kdysi jedné z nejbohatších zemí Evropy, a jak to dopadlo. Jestli je zase pustíme k lizu, tak se Česko přidá k Albánii nebo Moldávii, tedy k chudobincům,“ rozzlobil se starší muž, co má na lístku už šest čárek a upil z pivního půllitru.
Psali jsme:
„Mně se líbí Schwarzenberg. Ve svých letech se stále drží a vypadá elegantně. To by byl premiér, když už se na Hrad dostal ten kapustňák,“ podotkne Lucie, co s partou dívek ucucává vinný střik. Střípků do názorové mozaiky slyším ještě nespočet. Komunisti jsou na pomyslném žebříčku oblíbenosti jasně na posledním místě, vedou TOP 09 a ČSSD. Sametová restaurace tedy není, co se týče politických tlachů, až tak imunní, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Fotogalerie: - Sametová hospoda
Jediná socha Havla
Host si může objednat Prkno sametové revoluce, takový masový mišmaš. „Pečené vepřové koleno, vepřový steak, uzené z grilu, kachní stehno plněné nádivkou, opečená anglická slanina, opečená klobása, nakládaný hermelín, variace zelí, feferonky, cibule, hořčice, křen,“ stojí na jídelním lístku - a to vše za „baťovskou“ cenu 999 korun. Jinak zde mají hlavně přes obědy jídla za ceny, které v centru Prahy nenajdete, a proto se tady stravují domorodci. Pro cizince je zase velkým lákadlem už zmíněná socha Václava Havla. „Smetana, Dvořák, Havel, Hašek, Jágr, Rosický.“ To jsou jména, která na terase sedící cizinci uvádějí nejčastěji.
Psali jsme:
Dramatika do dřeva vyřezal německý umělec Uwe Demmrich. „Je to ikona, která postavila americký kongres do pozoru, což už se asi nikdy nikomu nepodaří. Proto je divné, že zrovna tady stojí první socha Václava Havla v Praze. Všichni si ho mohou vyfotit, pohladit a tak. Postupně to tady všechno zkrášlujeme a chceme mít sametových artefaktů co nejvíce. Každý by si myslel, že jsou toho plné půdy, ale chyba lávky. Všechno jsme museli draze kupovat při různých internetových dražbách. Tak jsme koupili i policejní motocykly, které tenkrát doprovázely prezidenta Gustáva Husáka,“ říká spolumajitel Rhein.
Ve sklepě, kde je hlavní plocha restaurace, vypadá jeden ze salonků jako kaple vášnivého milovníka fantasy. Jde o místnost plnou obrazů malíře Reona Argondiana, rodným jménem Jana Zahradníka. Ten v roce 1968 odjel do Itálie a po okupaci země v cizině zůstal. Právě v exilu si vytvořil zcela vlastní snovou zemi na svých plátnech. Po roce 1989 s ní seznámil i Čechy, takže není divu, že vystavuje i na některých místech v Praze.
My nic, my muzikanti
Sametová restaurace funguje pod novými majiteli šest měsíců a už nyní se chystá na uctění výročí 17. listopadu. „Jsem apolitický, a proto radši nebudu prozrazovat, koho volím,“ říká restauratér Rhein a pak se chlubí, že se z podniku občas stane i televizní politické studio. „Česká televize tady natáčí rozhovory s bývalými premiéry, například s Vladimírem Špidlou. Celý dům vlastní Advokátní komora a na výročí sem do podchodu každý rok zavítají lídři snad všech významnějších politických stran, ale i prezidenti. To víte, že bychom zde letos rádi přivítali i Miloše Zemana. Když sem přijde, pivo mu rádi natočíme,“ dodal.
V restauraci, kde je zhruba dvě stě míst k sezení, to začíná žít. O hosty se starají čtyři lidé v kuchyni a čtyři číšníci, kteří musí s jídly často vyklusat šestatřicet schodů. Dobroty připravuje šéfkuchař a vítěz soutěže Na nože Robert Zatloukal.
Muzikanti si po krátké pauzičce zase začínají ladit nástroje. „Jsme Sametové trio a hrajeme sametově měkkým zvukem. Nemáme rádi rasisty, anarchisty a komunisty,“ sdělí trumpetista Jakub Šefl a začne vyluzovat čisté melodie. Pak ještě na chvíli nástroj odloží a doplní: „A dál bychom se do politiky moc nepouštěli. My nic, my muzikanti!“
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
_profil_top.jpg)