Špatné ale je, když nápadně rozměrný segment občanů tuhle v jádru prostou informaci nechápe, nebo chápat nemíní. V České republice se proto neochota brát politický život a zápasy za příznivější existenci projevuje v příslovečné „míře větší než malé“. Politici jsou tu en bloc charakterizováni jako mizerové, nemakačenkové a politika je prostě svinstvo. A proto se jimi „není třeba“ více zabývat. 

V reálu jsou veřejní činitelé i společnost výslednicí siločar, na niž můžou přinejmenším těžko nadávat lidé, jimž stačí jednou za uherský rok hlasovat, ba ani to ne. Právě takhle si to přitom vždycky představovali politici střihu Václava Klause, pro které je občanská společnost zásadním nepřítelem partajního života. Smrsknutého do kuloárních rokování pár potentátů s ekonomickými kapitány v pozadí a na tomto podkladu postupujících vskutku nevybíravě. Dotyční se tak třeba před lety, a navzdory názoru jasné většiny obyvatel, „zasloužili“ o rozbití Československa.

Místo permanentní lidové kontroly všech veřejných činitelů, de facto našich zaměstnanců, se u nás spoléháme na různá šidítka. Patří k nim iluze o jaré, nezkažené partaji, jež to za nás všecičko vyřeší a nezmění se v „dinosaury“. Zkrátka se o nás, malé děti, postará. O nenapravitelnosti znechucených voličů svědčí plynule navazující články řetězu ODA – US-DEU – Strana zelených – VV. Omlouvám se, pokud jsem na nějaké, krátkodobě oblíbené svatoušky zapomněl.