„Přestěhovala jsem se sem, abychom byli celá rodina spolu. Já bydlím támhle,“ říká mi Jaroslava a ukazuje na menší stavení z desek, bez koaludace, kterému se kouří z komína. Platí za to deset tisíc korun. Kvůli dluhům se ale podle svých slov nestěhovala. Ptám se, z čeho nájem platí. Prý z vlastní kapsy. Na otázku jakou kapsu má na mysli, pokrčí rameny. Sama pracovala třicet let v továrně a dříve bydlela v bytovce. Z dětského domova se vyučila přadlenou, pak jeden měsíc nepracovala a komunisté ji za to na čtyři měsíce zavřeli. O politice si myslí své. „Zeman je všelijakej, dobrej i špatnej. Někdy má blbý názory, třeba s těma uprchlíkama. Kdyby nechtěli, tak je sem nepustí, a když je pustili, tak jim mají pomoct. Ne aby žili v blátě. Rozumný se mi zdá Sobotka, volím ČSSD,“ sděluje.

Chátrající domy – výdělek pro vychytralé

Štětský místostarosta Miroslav Andrt (ČSSD), který mne doprovází, rodinu i tohle prostředí dobře zná. Okolí z nich příliš nadšeno není a podobné je to i v osmitisícovém městě Štětí. Díky neutuchající snaze radnice i terénních pracovníků různých organizací se vše snaží držet pod kontrolou. Ve dvoře v jednom z domů žije v horním patře patnáct lidí. Ve dveřích mne vítá Pavel. Práci nemá, o sezoně pomáhá s rodinou na polích. Za celý dům platí majiteli téměř dvacet tisíc korun; pomáhají příspěvky na bydlení. „Pokud se nám něco nelíbí, můžeme jít. Kdybych se chtěl přestěhovat, nikde mě nevezmou. Jakmile řeknu, že mám pět dětí, nepronajmou,“ vysvětluje ve skromném příbytku. Kolem pobíhají děti, co se právě vrátily ze školy.

Jak se ale ukazuje, mnohem větší problém jsou majitelé. „Když se chceme někam přestěhovat, dozvědí se to a pomluví nás,“ dodává. Platí jim i elektřinu, ale jestli peníze míří na správné místo, netuší. Z jejich hlasu slyším obavy o tom vůbec mluvit. Podle místostarosty není takový případ ojedinělý. Samotní Romové dokáží využít situace, půjčit peníze, nastěhovat dlužníky do chátrajících domů, vybírat od nich příspěvky a případně je pak za minimální částku zaměstnají, aby si dluh splatili. Při tom všem se s nimi příliš nemazlí. A takové soukromé ubytovny zde existují. Práce místní radnice tak spočívá i v neustálém sledování často polorozpadlých nemovitostí k prodeji, aby je případně někdo nevyužil ke svému obohacení. I budovy, kde bydlí rodina v Počeplicích, by koupili, památku a také dům pro ně opravili. Exekuce však takovému kroku brání. Tak se snaží pomoci všelijak. Od akcí pro děti, přes sociální a dluhové poradenství až po poskytování bydlení stovkám lidí, kteří musí dodržovat určitá pravidla, v městské ubytovně či bytech.