„Před lety jsem byla pozvána do jedné veřejné diskuse v Antverpách, které se účastnili i další tři cizinci. Rozebírali jsme jazyk a kulturu ve Flandrech. Měla jsem se tehdy stát tzv. naturalizovanou Belgičankou. Ovšem já jsem se necítila na to, abych tuto identitu přijala. Když se mě lidé ptali, odkud jsem, zmiňovala jsem svoji rodnou Nigérii. Belgičankou jsem se totiž stala až jako dospělá. Moje holandština i francouzština nebyly ani na úrovni průměrného Belgičana. Proto jsem říkala, že lidé mají plné právo pochybovat o mé identitě. Když začali představovat další tři mé kolegy v panelové diskusi, byla jsem ohromena. Jeden z nich byl televizní hlasatel a jeho holandština byla naprosto skvělá. Přesto o sobě hovořil jako o imigrantovi, byť zemi svých rodičů navštěvoval jen občas jako turista,“ podivuje se Chika.

„Moji kolegové v diskusním panelu měli kořeny v Turecku a severní Africe, ale narodili se v Belgii. Přesto se i nadále považovali za ‚alochtony‘, což je holandský výraz pro lidi pocházející z jiné země,“ píše Chika a tvrdí, že asimilace v Belgii pro cizince s neevropskými kořeny je téměř nesplnitelným úkolem. „Tento národ je založen na kompromisu a vláda je vždy poskládána za cenu složitých ústupků z obou stran. Je ironií osudu a tragédií, že strůjci teroristických atentátů v Paříži mají své kořeny na předměstí Bruselu Molenbeek. Nikdo přesně neví, jak se to mohlo stát. Ovšem kořeny toho všeho sahají do roku 1964, kdy Belgie uzavřela dohodu s Marokem a Tureckem a z těchto zemí přišli pracovníci do uhelných dolů ve Valonsku. Turečtí a maročtí migranti začali poté zaplavovat i Brusel. Ekonomika se zhoršila, doly se zavřely a vzrostla nezaměstnanost. Bylo uděláno jen málo kroků, aby se nově příchozím pomohlo v asimilaci,“ tvrdí Chika.