Co si myslíte o tezi politologa Oskara Krejčího, že přijde válka?
Krejčí řekl, že zbraně se vyrábějí proto, aby byly použity. Podobnou ideu mimo jiné vyjádřil Carl von Clausewitz ve své knize O válce, z níž je však nejvíce proslulý jeho výrok, že válka je pokračováním politiky, jen jinými prostředky. Moderní doba však tuto tezi překonala. Jaderné zbraně se vyvíjely a vyráběly a dosud vyrábějí proto, aby nebyly použity. Nejsem stoupencem teorie, že válka je fatální nezbytností, ať už proto, že sklady zbraní jsou plné, nebo proto, že je jedním z prostředků politiky. Tím spíše světová válka. Lidé jsou sice někdy dostatečně hloupí, aby vedli války, ale nikoliv tolik, aby se sami zničili. Alespoň v to doufám.
Je Ruská federace opravdu naším spojencem? A proč je v Česku tak zažitá rusofobie?
Spíš partnerem, než spojencem. Spojenci bývají dočasní, ale Rusko jako partnera potřebujeme stále. Tím spíše, že SSSR nás jako spojenec zklamal v roce 1968 a pokud bude žít generace, která zažila tento vpád, ponese v sobě neustále onen pocit zrady. Naši západní spojenci nás v roce 1938 také zradili, ale nevstoupili na naše území, neokupovali nás. SSSR sice zanikl, ale Rusko žije dál a chtě nechtě přebírá dědictví minulosti, ač třeba i neoprávněně. Zradila nás politika nejvyšších představitelů, prostí lidé za to nemohli, vždyť v tehdejším systému si své nejvyšší představitele ani nevybírali. Měli bychom se konečně naučit rozlišovat. Myslím si, že mnozí to dělají, že ta rusofobie dnes už není tak obecným jevem, jako byla, dokud existoval SSSR. A pak, menší národ k tomu většímu je vždycky podstatně kritičtější, vždycky si myslí, že ten větší mu ukřivďuje. Vždyť i to bylo jedním z důvodů, proč si většina Slováků přála samostatnost a poté se onen osten křivdy zcela otupil.
Psali jsme:
Je třeba se dnes Rusů bát? Ostatně napsal jste o tom celou knihu…
Záměrně jsem na titulek své knihy neodpovídal. Právo na odpověď jsem ponechal čtenáři, jen jsem se mu snažil snést co nejvíce faktů ze všech možných úhlů pohledu. Ale přece jen v závěru poznamenávám, že se bojíme především toho, co neznáme. A jsem přesvědčen, že největším problémem je, že dnes Rusko skutečně neznáme. Rusové sami o sobě říkají, že Rusko lze milovat či nenávidět, ale nelze ho pochopit. Rusko má jako velmoc ambice stát se skutečně rovnocenným partnerem těch nejmocnějších. Pokud se naplní i jeho ekonomická ambice stát se do roku 2020 nejsilnější ekonomickou mocností světa, chce k tomu využít svého sibiřského bohatství, a my budeme jeho partnery, pak z toho můžeme mít jedině prospěch, nikoliv obavy.
Prohlásil jste, že má Česko několik zahraničních politik, ale žádný národní zájem. Jaký by měl být náš národní zájem?
Kdybych uměl přesně definovat náš národní zájem, měl bych kandidovat na prezidenta. Velmoci se lépe definuje její národní zájem, než státu, který bude vždy na velmocích svým způsobem závislý. Ke které se připojit? Neutralitu sami vyhlásit nemůžeme, ta je možná jen za situace, kdy bude zájmem všech velmocí, abychom se stali neutrálními. Tak to bylo v případě Švýcarska či Rakouska, abych uvedl některé příklady. Ke komu se přiklonit a v jakém stupni, je dilema, které nás pronásledovalo pořád, a v němž jsme se většinou zklamali. Naším národním zájmem by asi mělo být, aby se ve světě, a zvláště v Evropě, vytvořila taková rovnováha sil – na základě vzájemné spolupráce a tím závislosti, aby nás netrápilo, na čí straně máme být. Naším národním zájmem by tedy asi měla být celková stabilita.
Není v tomto kontextu na závadu, že soukromé aktivity prezidenta Václava Klause platí ruské firmy či nadace a on se k tomu nerad hlásí?
Máte pravdu v tom, že prezident nemůže mít soukromí a proto ani žádná jeho aktivita nemůže být čistě soukromá. Máte-li na mysli jeho cesty, přednášky a podobně, platí je stejně jak ruské, tak i americké firmy či jiné instituce z řady zemí a děje se to i u jiných státníků. Využít příležitosti pronést svůj názor ještě neznamená, že jsem zavázán tomu, kdo mi to umožní.
Kolikrát už jste v Rusku byl, s kterými státníky jste se tam setkal, a kdo z nich je Česku nejvíce nakloněn?
Při své poslední cestě do Ruska, což bylo na nedávnou inauguraci prezidenta Putina, jsem na podobnou otázku v anketě pro žádost o vízum odpověděl: nevím. Bylo to mnohokrát. Poprvé v roce 1956, kdy jsem jel na roční stáž do Komsomolské pravdy. Protože jsem tam postupně navázal spousty přátelství, měl jsem možnost projet celou zemi, dostat se i do zakázaných měst a oblastí, do archivů, žít v řadě rodin, osobně se seznámit se stovkami lidí, ať už politiků, umělců, vědců či lidí nejrůznějších profesí. Pokud se ptáte na státníky, pracoval jsem třeba společně se synem a dcerou Nikity Chruščova, s Leonidem Brežněvem jsem dělal rozhovor, tlumočil jsem manželce Michaila Gorbačova a s Borisem Jelcinem trávil víkend na dače. Zvlášť blízké mám doposud vztahy s Borisem Pankinem, bývalým velvyslancem u nás a poté ministrem zahraničí. Mnoho hodin jsem prodiskutoval s Alexejem Jakovlevem, vlastně třemi Jakovlevy, kteří sice vůbec nejsou příbuzní, ale ve své době zaujímali klíčové funkce. Z celé této plejády lidí si nevzpomínám ani na jednoho, který by k nám měl negativní vztah. Pro Rusy jsme vždycky byli cosi jako vysněný ráj v tom nejčistším slova smyslu, protože se tu mohli cítit dobře, uvolněně, bezstarostně. A nejvíc mě mrzí, že tento kapitál, tak lehce promrháváme.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
