Profesionální umělec Milan Kohout: Ty cirkusáku Konvičko! Blbé a idiotské, cos předvedl. Žádné umění

V médiích se objevily zprávy o „performanci“ fašizujícího Konvičky na Staroměstském náměstí. Ovšem to, co předvedl Konvička, byl jen jakýsi trapný pokus o performanci. Jednalo se spíše o nepovedený amatérský cirkusový výstup či trapně blbé pouliční divadlo s velmi, ale velmi špatnými herci.

Nicméně je zajímavé, že si i zástupci českého nacismu a fašismu uvědomili, jak může být „performanční umění“ účinné, a proto se ve svém připitomělém pokusu o propagaci nacistických myšlenek o něj pokusili.

Je samozřejmě skandální, že k tomu měli plnou podporu policie, v jejíchž řadách, jak je vidno, doutná spousta podporovatelů nacismu, xenofobie a rasismu.

Kdyby podobně idiotský výstup provedli nějací anarchisté a stříleli by při něm slepými náboji ze znehodnoceného samopalu, tak by okamžitě napochodovali do tvrdé vyšetřovací vazby pro podezření z teroristické akce...

Ostatně naše justice zrovna drží ve vazbě pár anarchistů, kteří údajně (a podle informací nastrčeného špeha pouze verbálně) plánovali útok na vlakovou soupravu s vojenským materiálem. Dvojí metr je stále při ruce, když „slepá“ spravedlnost drží v ruce váhy a meč, že?

Ostravská univerzita nedávno publikovala první česká skripta zabývající se historií performančního umění. (Performance – „Věčná performerka“, napsal Ing. BA Milan Kohout pro Fakultu umění Ostravské univerzity v Ostravě v roce 2014, jazyková redaktorka Petra Daňková, 1. vydání, © Milan Kohout)

Přikládám krátkou ukázku z úvodu skript, aby si čtenář mohl sám vytvořit názor, zdali připitomělá propagace nacismu, xenofobie a rasismu konvičkovské party tupců měla něco společného s performancí:

„Nešťastný název performance (Performance Art), který se ujal v sedmdesátých letech, je naprosto matoucí, neb většina lidí, kteří se poprvé seznamují s tímto autentickým aktivisticko-sociálně angažovaným uměleckým fenoménem, si jej pletou s divadelními formami.

Velmi zjednodušeně je na úvod lidem třeba říct, že základní rozdíl mezi divadlem a performancí spočívá v tom, že v divadle herec předstírá bolest, námahu, vysílení, emoce atd., zatímco performer bolest, námahu, vysílení či emoce skutečně prožívá. Proto některé performerské skupiny či jednotlivci dávají přednost názvům jako Live Art (živé umění), Anti-Art (anti umění), Art Actions (umělecké akce) nebo jednoduše Actions (akce) či Intervenventions (intervence), Body Art (Umění těla) a další.

Většina definic uměleckých historiků, kteří se zoufale snaží o uchopení tohoto fenoménu a o násilné zaškatulkování, se točí kolem následující schematické kostry:

Performance může zahrnovat jakoukoliv situaci, která zahrnuje základní prvky, jako jsou čas, prostor, tělo performera či performerů, je interdisciplinární, může se odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv čase a délce, je prezentována divákům, a to se spoluúčastí diváků či nikoliv, řídí se podle scénáře či nikoliv, je nahodile či pečlivě organizovaná, je spontánní či pečlivě připravovaná, může být živá či zprostředkovaná médii, performer může být přítomný či nikoliv...

Jak sami můžete posoudit, jedná se o soubor neuspokojivě prázdných slov.

Pokusme se o trochu lepší „zaškatulkování“. Základním předpokladem k pokusu o definici performance je, že performance existuje od té doby, co se vyvinul lidský druh, a má vzájemnou spojitost v průběhu všech historických dob.

Performance je projev rebelie proti akademicky uznaným uměleckým a kulturním normám, a proto uniká z většiny akademických definic. Jestliže ji definujeme, tak se její smysl a význam uzavře, tak jako se stalo všem rebelantským uměleckým směrům. Jestliže má být performance autentická a stále živá a účinná, musí být nedefinovatelná.

Performance je ve svém základu anarchistická. Je to forma nenávidějící slovo umění psané velkým U. Jestliže byste performanci zavřeli do muzea, umírala by (což je ne příliš šťastný závěr kariéry jedné z nejslavnějších performerek nedávné doby Mariny Abramovicové).

Performance je téměř vždy antiestablishmentová a ve většině svých projevů pobuřuje a rozrušuje dané mravní a kulturní normy, je rebelantská a často skandální. Performeři se ve svých projevech většinou snaží o změnu společnosti a někdy se pasují až do spasitelské pozice, kdy věří, že umění má možnost celospolečensky změnit chod věcí.

Performance se snaží zpochybnit takzvaný akademický masturbismus, který se v evropské kultuře vždy koncentruje před zlomovými momenty v historii. Již performer Diogenes ironizoval přednášky Platóna, když po jeho definici člověka jako tvora bez peří pohybujícího se na dvou nohách přinesl do přednáškové síně oškubané kuře a vykřikoval, že se jedná o člověka. Akademický masturbismus dráždil hnutí futuristů, dadaistů, surrealistů, situationistů, fluxusistů, vídeňských akcionistů, feministů atd. Základem tohoto postoje byl jednoduchý fakt, že ona nejušlechtilejší a nejvzdělanější společnost dokázala vyvolat dvě nejstrašnější války v dějinách lidstva, při kterých tato „věděním osvícená“ civilizace mezi jiným zvěrstvem pálila lidi po milionech v pecích koncentračních táborů.

Performance je v každé historické etapě vývoje lidstva jakousi derivační tečnou určující směr křivek sledujících sociální úchylky. Tím se performance slévá s „politikou“ daného období. Je jakýmsi pročišťovacím elementem.

Je reakcí vědomí na stále se rozpadající kategorizaci světa a zahrnuje absolutně všechny projevy světa. Dokonalé performance splývají se životem, a tím pádem se život performera stává performancí. A život je součástí politiky a ta pak součástí umění.

Performance – „věčná performerka“ jako umělecká manifestace je proto jeden z nejhlubších, nejúčinnějších nástrojů (médií) mezilidské komunikace, vyjádření, interpretace a sebeprezervace. Performance jako filozofie je vlastně zrcadlo odrážející odraz v zrcadle (performance Doriana Graye u studánky v knize Oscara Wilda).

Performance není zaměřená na produkt a stálost výsledku svých akcí, ale převážně na proces, při kterém se nejlépe ozřejmuje její význam a dopad na společnost.

Performance je rovněž označována za ustavovatele postmodernismu, ovšem celým svým smyslem a charakterem celý, již dnes umírající postmodernismus samozřejmě performance přežije a bude se dál vinout historií i do budoucna, oproštěna od zužujících krátkodobých definicí uměleckých směrů a hnutí.

Protože většina performerů používá pro své performance vlastní tělo, které pracuje většinou v interakci s jinými lidskými těly (ať už spoluperformery či plánovanými a nahodilými spoluúčastníky), tak už tím se vytváří etické sociální prostředí. Ve většině projevů performance můžeme sledovat podvědomé spojení s prehistorickými rituály a návraty do přírodních forem života, většinou již zapomenutých západní civilizací, a splynutí s jinými kulturami a instinktivní touhy po rovnosti všech lidí na světě. Tím se performance výrazně projevuje jako multikulturní fenomén.