Rozbili nám stát, teď se setkají v Brně. Sněmovna slyšela varovná fakta

Na semináři v Poslanecké sněmovně o jeho politice diskutoval Michal Klusáček, předseda České strany národně sociální, jejímž byl Edvard Beneš členem. A také Zdeněk Vyskočil, právník a expert na moderní dějiny. Komparace jeho rozhodování.

Kvůli nemoci se musel omluvit historik a slavista Michal Téra. Jak ale avizoval pořadatel akce, poslanec SPD Tomáš Doležal, vystoupí na semináři, který bude zaměřen na česko-německé vztahy při příležitosti setkání sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

Tento přelomový moment naší historie zmínil i předseda Klusáček, a to hned v úvodu svého projevu. V dnešní době je podle něj důležité připomínat odkaz prezidenta Beneše zejména proto, že po 80 letech dochází k něčemu, o čem jsme si mysleli, že k tomu nikdy nedojde.

„O Benešovi nemluvíme jen jako o významné postavě našich dějin, ale o státníkovi, který vytvořil vlastní koncepci demokracie,“ zdůraznil. Benešova vize demokracie byla formována v přelomové době a právě téma, jak si zachovat demokracii v době, kdy civilizace prochází krizí, bylo pro něj zásadní. A právě proto je užitečné Beneše studovat i v dnešní době.

„Demokracie pro něj nebyla taktickým nástrojem, ale hodnotovým horizontem,“ vysvětloval Klusáček. Demokracie byla pro Beneše režimem odpovědnosti a mravní dimenze veřejného života. „Výkon moci musí být kontrolován nejen právem, ale i svědomím,“ shrnul tento přístup.

Beneš podle něj odmítal demokracii jako hotovou konstrukci, definovanou třeba ústavou. Vnímal ji jako dynamický systém, který se musí přizpůsobovat výzvám moderní společnosti. Liberalismus, marxismus nebo další ideologie mají podle něj jen dodávat impulzy, které mohou demokracii obohatit, ale nemohou ji vystřídat.

„Ani exilová reprezentace, kterou dal dohromady, nebyla jeho osobní mocenský projekt, navazoval ho na kontinuitu Československa,“ připomněl. V tomto smyslu byly vedeny i jeho plány poválečného Československa jako režimu „demokracie, nikoliv pomsty“.

Zkušenost z války a protektorátu

Hodně se na semináři připomínala Benešova kniha Demokracie dnes a zítra z roku 1939, kde reflektoval meziválečnou zkušenost. Akcentována z ní byla odpovědnost elit, význam politické kultury a schopnost jednat demokraticky, i když k tomu nejsem nucen.

Tyto úvahy vedly i Benešovo poválečné politické působení, včetně důsledné snahy, aby jeho dekrety, vydané jako legislativa pro poválečné provizorium, byly poté zpětně schváleny parlamentem.

Jeho poválečná představa demokracie se podle Klusáčka lišila od té předválečné právě tím, že reflektovala vývoj v časech hospodářské krize i války a protektorátu. Šlo podle něj o nabytou zkušenost, že lidské práci musí být zachována důstojnost a že stát nemůže být v hospodářské soutěži pouze pasivním arbitrem.

„Edvard Beneš nezpochybňuje svobodu, ta je podmínkou demokracie, ale liberalismus jako jednu z jejích interpretací,“ vysvětloval dále předseda národních socialistů.

Zdůraznil ale, že Beneš nikdy neakceptoval marxistické pojetí státu jako nástroje vládnoucí třídy, jako to ve stejné době činili komunisté. „Zdůrazňoval korektivní potenciál socialismu, ne zrušení soukromého vlastnictví. Myslel jen na znárodnění strategických odvětví s bezpečnostní zkušeností okupace,“ objasňoval.

Rovněž poválečné politické uspořádání Národní fronty s omezenou politickou nabídkou coby prezident podporoval jen jako přechodné uspořádání. K provedení rozsáhlých reforem cítil potřebu dočasné koncentrace politiky, ale nikoliv zrušení politické soutěže.

Klusáček však připustil, že Edvard Beneš v těchto úvahách podcenil riziko kumulace ekonomické a politické moci v rukou jednoho subjektu. Také proto, že akceptoval ústavní limity své vlastní funkce, což se pak projevilo na jeho chování v únoru 1948.

„Byl to základní Benešův rozpor: demokratická proměna společnosti versus rozpad demokratických pojistek,“ domnívá se Klusáček.

Tehdejší rozhodování Edvarda Beneše bylo zcela určitě dáno tehdejší dobou, jako nakonec každé politické rozhodování. Přesto Klusáček varuje před dnešními snahami o revizi Benešových dekretů, které by zcela narušily základní principy právní jistoty.

Pokud bychom připustili revizi dekretů, narušili bychom základní princip právní jistoty. „Historie nemá být vedena kolektivní vinou, ale ani přepisována,“ domnívá se.

Odmítl i snahy o revizi přístupu k Edvardu Benešovi ze strany některých českých politiků. Naposledy šlo o iniciativu instalovat jakousi „vysvětlovací tabulku“ na Benešův památník.

Připomněl, že v posledních předválečných volbách volilo henleinovce 70 procent všech obyvatel německé národnosti. A také, že z 3,2 milionu Němců zde přibližně čtvrt milionu zůstalo, pokud prokázali antinacistický postoj. „Odsunuti byli ti, kteří rozbíjeli stát. A právě jejich potomci se chtějí setkávat v Brně,“ uzavřel své vystoupení.

Když nebudeme o Benešovi mluvit, využije toho landsmanšaft

„Někteří takzvaní historici se snaží znásilňovat historické reálie,“ souhlasil badatel Zdeněk Vyskočil. Jinak se ale pokusil nabídnout trochu analytičtější pohled na Edvarda Beneše a jeho dílo.

Ke Klusáčkovu výkladu doplnil, že Beneš vnímal politiku jako sociolog, přistupoval k ní tedy jako k vědní disciplíně. Také vzpomínal, že Beneš byl jako ministr odosobněný a pilný, což ilustroval historkou, jak jednou čtyři hodiny trpělivě čekal v předpokoji francouzského ministra, který jej nechával „vycukat“. Nelze si představit, že by toto strpěl Masaryk nebo Štefánik.

Jak Vyskočil podotkl, v praktické politice se Beneš ve své době střetával s lidmi jako Hitler, Henlein nebo Stalin, kteří k ní přistupovali zcela jinak.

Zásadní problém s politikou Edvarda Beneše ale vidí v tom, že československou zahraniční politiku dělal 29 let prakticky sám, bez oponentury. Jediný relevantní pokus o alternativní koncepci, který v americkém exilu zpracoval poslední předmnichovský premiér Milan Hodža, přitom ukázal, že jiné možnosti nejspíš existovaly.

Tím, co je znemožnilo, byl Benešův intuitivní odpor vůči katolickým a monarchistickým politickým silám. To negativně poznamenalo československé vztahy s Polskem a Itálií, respektive s královstvími Jugoslávie a Rumunska. Právě tyto země se přitom nabízely jako nejpřirozenější středoevropští partneři proti rozpínání německého vlivu.

Druhou výtkou byl Benešův omyl ve vztahu k Francii, když nepochopil, že brutální zkušenost první světové války vybudovala v této zemi neochotu bojovat. Francii přitom Beneš dobře znal, studoval tam a byl s ní jako ministr v blízkém kontaktu, přesto tento zásadní poznatek nedokázal učinit.

Současně podle Vyskočila Beneš jako vědec nedokázal pochopit, že mezinárodní právo není ničím jiným, než právem silnějšího. A podobný problém podle něj měl i po válce při jednání s československými komunisty a se Stalinem.

„Nebyly to chyby, byla to improvizace v rámci jeho sociologického přístupu k politice,“ domnívá se ale Vyskočil. Vědec Beneš se zkrátka dostal ke kormidlu československé zahraniční politiky v dynamických časech, které nepřály dohodám a diplomacii, ve které on věřil.

Beneš proti stranám

Jak panelista zdůraznil, i přes kritiku si nemyslí, že by Edvard Beneš dělal československou zahraniční politiku špatně, že dokázal po roce 1945 uhájit Československo v předmnichovských hranicích byl podle něj významný výkon, který rozhodně nebyl samozřejmý.

„S Benešovou zahraniční politikou a jejími důsledky jsme se doposud sami nevyrovnali. A teď toho sudeťáci využívají proti nám,“ vysvětlil, proč bychom o klíčové postavě naší diplomacie měli diskutovat otevřeně, i kriticky.

K tomu patří i kritický rozbor jeho prezidentské politiky vnitrostátní. Zde Vyskočil vidí největší problém v Benešově instinktivní nedůvěře k politickým stranám, která se táhla ještě z první republiky. Ale v únoru 1948 kvůli tomu musel rozhodovat sám, když jej v tom nekomunistické strany nechaly.

Poslanec Tomáš Doležal, který seminář pořádal, k tomu doplnil postřeh ze své četby, že nechuť prezidenta Beneše k některým stranám byla vedena i nedůvěrou, že budou akceptovat poválečné změny. Existují prý záznamy o jeho podezření, že lidovci nebo zástupci Slovenské demokratické strany by byli ochotni zvrátit nejen poválečné znárodnění, ale i dekrety týkající se německé otázky.

K tomu mimo jiné poznamenal, že poválečná činnost Československé strany lidové doposud není příliš probírána, i když to byli právě lidovci, kdo tlačil na zákaz agrárníků a dalších pravicových stran, v naději, že jim spadnou do klína jejich voliči. Dopadlo to však jinak, tyto voliče dokázali oslovit komunisté.

Všichni panelisté se však shodli, že dnešní pohled na tehdejší dobu, zejména na sudetské Němce a otázku jejich odsunu, je už formován lidmi, kteří prošli dnešními školami a chybí jim přímá zkušenost.

A právě proto nelze připustit zpochybňování Benešových dekretů jako právní reflexe specifické poválečné situace.