Princip demokracie je poměrně jednoduchý. Dva anebo více politických subjektů se v pravidelných intervalech ucházejí o přízeň voličů. Má to výhody pro všechny zúčastněné. Voliči mají více či méně oprávněný pocit, že jsou to právě oni, kdo rozhodují o vládnoucích. Systém je výhodný rovněž pro ty, kdo vládnou. To, že se u moci pravidelně střídají, jim dává možnost nenést zodpovědnost za případné neúspěchy. Vždy mohou říci, že špatná rozhodnutí byla učiněna v době, kdy oni byli právě v opozici.

Aby mělo fungování toho všeho nějaký smysl, musí existovat princip zvaný „volební kyvadlo“. Těm dole přináší pocit změny a dynamičnosti poměrů, těm nahoře umožňuje přehazovat zodpovědnost jedny na druhé. Politické systémy, které jsou nazývány totalitními, jedno ani druhé neumožňují. Proto jsou relativně křehčí.

Volební kyvadlo hladce funguje za předpokladu, že politické síly střídající se u moci mají programy dostatečně odlišné na to, aby u voličů pocit změny vyvolávaly. V 19. století takto fungovaly rozdíly mezi stranami konzervativními a liberálními, ve století dvacátém rozdíly mezi levicí a pravicí.

Dnes už jsme někde jinde. Média, politické neziskové organizace, nejrůznější privátní lobbisté a veřejní činitelé stojící v jejích službách nám sugerují, že už nejde o střet názorů konzervativních a liberálních, nejde dokonce ani o soupeření stoupenců volného trhu a silného státu. Poprvé v dějinách se politika stává bojem na život a na smrt mezi svéprávnými a nesvéprávnými.