Často se vedou spory o to, zda je současná vláda pravicová, anebo levicová. Premiér nabízí ve svých předvolebních vystoupeních voličům svobodu a prosperitu. Je to zvláštní. Jeho vláda přece nemá nic proti tomu, aby naše země ztratila v Evropské unii právo veta. Jinými slovy, Petr Fiala nabízí svobodu bez suverenity. Jeho vláda zadlužila během posledních čtyř let zemi o více než bilion korun. Petr Fiala tedy nabízí prosperitu na dluh. Takhle určitě nemluví pravicový politik, takhle nemluví jistě ani levicový politik. Takhle může mluvit snad jenom tlučhuba.
Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?Anketa
Jestliže to dost dobře nejde na pravolevé škále, jak bychom měli současnou vládní politiku definovat? Nabízí se termín, který zatím ještě politologie nezná – alibikracie. Jde o vládu obyčejných alibistů, kteří prostě vůbec za nic nemohou. Jak známo, alibista je člověk, jenž odmítá přijmout odpovědnost za své jednání. Veškerou vinu svádí na druhé lidi anebo na vnější okolnosti. Svaluje na ně svoji vlastní neschopnost. Fiala dokázal udělat z obyčejného alibismu ucelený vládní program.
Roste zadlužení státu? Může za to Babiš, který v době covidu vyslyšel volání těch, kdo se dožadovali odškodnění za ztráty způsobené epidemií. Nebylo v silách Fialovy vlády tyto schodky dorovnat, nezbylo jí tedy nic jiného, než je rok od roku navyšovat.
Stouply ceny potravin, energií, bydlení a řady služeb? To všechno je důsledek Babišovy drahoty, kterou vládní kabinet zdědil a kterou se snaží zvládat třeba i za cenu dalšího zvyšování cen. Potřebuje ještě další čtyři roky na to, aby lidé na Babišovu drahotu dočista zapomněli.
Čeká nás už příští rok nutnost buď přijímat ročně pevně stanovené kvóty migrantů z jihu, anebo se z této povinnosti každoročně vyplácet? Může za to pochopitelně Babiš, který se kdysi také účastnil evropských jednání o migraci. Fialův tým ze všech sil usiloval o přísnější ochranu hranic a o zpřísnění režimu návratů. Není jeho vina, že se mu to nepodařilo.
Úplně stejně je tomu s Green Dealem. Namočila nás do něho kdysi Babišova vláda, takže je pochopitelné, že vláda Fialova nemohla během svého předsednictví Evropské unii udělat nic jiného, než všechny ty nesmysly, které dopadnou na každou firmu a každou domácnost sečíst, umocnit, podepsat a nechat se za to pochválit. Nebýt Babiše, zatočil by Fiala s Green Dealem stejně jako by, opět nebýt Babiše, zatočil s migračním paktem.
Jakmile Fiala se svými kolegy vytvořili z alibismu vládní program, museli tomu přizpůsobit celý zbytek své politiky. Alibismus jako forma vlády zcela logicky vyžaduje řadu dalších kroků. Především je nutno dehonestovat všechny, kdo by si troufli něco vládě vyčítat. Takové provokatéry je třeba označit za obhájce cizích zájmů, agenty nepřátelské moci, podvratné živly, příslušníky páté kolony. Dále je třeba banalizovat nedodržování původních vládních předsevzetí. Ten, kdo vůbec ale vůbec za nic nemůže, nemůže přece ani za to, že neplní své sliby. To je snad každému jasné.
Alibismus jako forma vlády může sice po nějakou dobu oslovovat určitou část veřejnosti, má však velice nebezpečné dopady. Ohrožuje stabilitu systému, protože mu bere třeba i jen zdání věrohodnosti. Voliči už napříště vědí, že není vůbec důležité, co která strana ve svém volebním programu slíbí. Do budoucna se budou soupeřící síly trumfovat již jen v tom, která z nich vymyslí dokonalejší alibi, proč žádné z daných slibů nemohly být splněny.
Ať již ve volbách vyhraje kdokoliv, bude moci tvrdit, že za všechno může přece Fiala. Zavázal budoucí vlády k tak velkým vojenským výdajům, že z ostatních rozpočtových kapitol se bude muset už jenom ubírat. Roztočil závazky Green Dealu do takové výše, že to mnohé firmy neustojí a hodně domácnosti to položí. V otázce migrace vytvořil všechny podmínky pro to, aby to u nás časem vypadalo jako ve Francii anebo v Německu.
.
Pro všechny tyto kroky své vlády našel premiér pochopitelně alibi. Všechny je učinil jenom proto, že má svoji vizi. Jeho vizí jsou bavorské platy pro české občany. Když dostane ještě čtyři roky, určitě toho dosáhne. Klidně i přes ztrátu zbytků suverenity a při rostoucím zadlužení země. Jak si v této souvislosti nevzpomenout na diagnózu vyslovenou jedním z bývalých německých kancléřů Helmutem Schmidtem: Ten, kdo má vize, měl by vyhledat psychiatra.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský