Když někdo spravuje cizí majetek, (třeba i státní), musí postupovat s péčí řádného hospodáře. Ten právní pojem plyne přímo ze zákona. Takže správce, coby řádný hospodář, musí o cizí majetek řádně pečovat, například i tak, aby neporušil žádnou zákonnou, ani jinou normu, ani tzv. bono mores – neboli dobré mravy (jak de facto, tak i de iure). A při tom je onen správce povinen postupovat vždycky tak, aby ani z nedbalosti, natož dokonce úmyslně, nemohlo dojít ke škodě na spravovaném majetku, ani na majetku jiných osob, ani k jiné jejich újmě – např. k ohrožení, či poškození práv a oprávněných zájmů. A když k tomu eventuálně dojde, pak je v civilizovaném a demokratickém právním státě zákonná povinnost, aby ten, kdo je za škodu (či jinou újmu) odpovědný, včas a řádně provedl její náhradu tomu, kdo byl poškozen, či jinak zkrácen na svých právech a oprávněných zájmech (může jít např. také o majetkovou náhradu nemajetkové újmy apod., a to i současně s náhradou za škodu). Ten správce, který škodu způsobil, pak za ni nese osobní odpovědnost vůči vlastníkovi, o jehož majetek pečuje. Tolik stručná rekapitulace z právní teorie. A teď pro příklad jeden skutečný případ z praxe.