„Nejsem chladnokrevný vrah. Proto chci mluvit a trochu se oddémonizovat,“ vysvětlil hned na úvod. Média podle něj vytvořila zejména kolem jeho autonehody falešnou realitu. Kdyby prý byla pravda vše, co o něm bylo napsáno, zasloužil by si mnohem větší trest než čtyři a půl roku ve vězení.

Jako příklad uvedl v době nehody velmi oblíbené tvrzení, že před policisty po nehodě prchal parkem. Za tímto účelem byl dokonce použit záznam z kamery, na kterém ale vůbec není on, jak zkonstatoval i soud.

Podívejte se, jak o Janouškově nehodě referovala média.

Sám zdůrazňuje, že vietnamskou řidičku i podle posudků zasáhl v rychlosti tři až pět kilometrů za hodinu, což je rychlost chůze a takovou jízdu lze opravdu stěží považovat za likvidační najíždění do člověka. Nepopírá ale, že samotnou nehodou udělal chybu. Byl pod vlivem alkoholu a jeho rozhodování bylo ovlivněno i hematomem na mozku, který mu následně musel být operován. Soud přitom podle něj vůbec nevzal v úvahu, že jej mohla ovlivnit i tato zdravotní indispozice, a trval na tom, že byl ovlivněn pouze alkoholem.

V druhé části rozhovoru pak vypovídal o své bájné podnikatelské minulosti. Již od mládí prý dokázal „spojovat lidi“ a jako trenér tenisu si již na střední škole dokázal vybudovat síť kontaktů na mnoho významných pražských lidí. Po roce 1989 dokázal tuto síť využít k několika výnosným obchodům.

Novou dimenzi jeho podnikání získalo, když se stal provozovatelem kina Blaník. Připomíná, že to v devadesátých letech byl nejprestižnější pražský biograf, kde se setkávaly umělecké i politické špičky. Díky stykům s nimi prý disponoval s informacemi, které si nechtěl nechávat jen pro sebe.

O hlavním oboru své činnosti ale řekl: „Hlavní obor je, že kupuju a prodávám firmy. To vám musí stačit. Vy jste cizí člověk, my se neznáme a já si tím rozhovorem nechci udělat průser,“ řekl redaktoru Bohumilu Pečinkovi.

Pak prozradil, že jeho největší úspěch byl vždy v tom, že dokázal urovnávat spory. O to se prý snažil zejména proto, že se pohyboval v uzavřené skupině lidí, se kterými chtěl žít v příjemném prostředí a v klidu. „Základem je umožnit oběma stranám spolu komunikovat,“ vysvětluje. On prý byl „budovatelem cest“ mezi dvěma stranami obchodu.

Rozpovídal se i o Pavlu Bémovi, pražském primátorovi, který byl označován za Janouškova nejbližšího spojence. „On si toho na sebe nabral příliš moc a občas se potřeboval poradit s někým z živého obchodu,“ vysvětluje jejich vztah. V politice, kde si všichni jdou po krku, podle Janouška není v podstatě možná normální komunikace, a právě k tomu měl Bémovi sloužit.

Jejich vztah je prý démonizovaný. „My jsme nebyli tandem Topolánek-Dalík, jenž bez sebe neudělá ránu,“ ujišťuje.