„V Luhansku má člověk postapokalyptický pocit, jak lidé klopýtají ven z krytů do ostrého světla a tisíce lidí, kteří odjeli, se vracejí autobusy, s osobními věcmi ve velkých pytlích. Nejsou tu skoro žádné automobily, protože je nedostatek benzinu, tak mnoho lidí jezdí na kole, nebo chodí na daleké vzdálenosti pěšky,“ popisuje britský reportér současný stav východoukrajinského města.
Déle než měsíc prý ve městě nefunguje elektřina a neteče voda. Lidé si musí pumpovat vodu ze studní, na rozích ulic se pokoušejí nabíjet mobilní telefony z generátorů napojených na změť kabelů. Aby ale mohli vůbec někomu zatelefonovat, musí se vydat na okraj města na jedno z izolovaných míst, kde je jim k dispozici alespoň jedna čárka signálu. Tam jsou pak podle Walkera k vidění bizarní rituály, kdy desítky lidí mávají telefony ve snaze nalézt signál a konečně se spojit s příbuznými, kteří mají zřejmě obavy, že jsou mrtví.
Stovky znetvořených mrtvol v márnici
O tom, že to nejsou liché obavy, svědčí více než pět set mrtvol, které leží v místní márnici. „Někdy jediné, co můžu napsat, je muž, nebo žena," uvedl reportérovi pracovník márnice Turevič. Zčernalé pozůstatky osob, které jen vzdáleně připomínají lidi, Turevič fotí a příbuzní nezvěstných se jimi pak probírají a snaží se poznat členy své rodiny. Márnice údajně také bere vzorky DNA, ale nemá je kde identifikovat.
Původní text Walkera ZDE, český překlad k přečtení ZDE
O tom, kdo může za smrt obyvatel Luhansku, se vede živá diskuze, viník se ale podle Walkera bude hledat těžko. „Mezi vším tím hněvem, nepodloženými zprávami a dezinformacemi je velmi obtížné porozumět, kdo na koho střílel. Ale není pochyb o tom, že obě strany jsou odpovědné za civilní mrtvé a že tím, že ukrajinské jednotky střílely na obytné oblasti, způsobily, že konečný proces smíření bude těžký,“ konstatuje britský reportér.
Příběh zoufalého Luhančana
Svoje domněnky o hlubokých šrámech na duši Luhančanů podkládá příběhem pětašedesátiletého Nikala Zapasnyje. Dům, který několik let stavěl vlastníma rukama, je zdevastovaný. Chybějí některé zdi, většina střechy je pryč a všechna okna jsou rozbitá. Vnitřní zařízení zničil šrapnel, zdi jsou proděravělé jako ementál. Jeho milovaný automobil, světlemodrá Volga 21, udržovaná v naprosto perfektním stavu přes třicet let, je nyní klubkem zkrouceného kovu. I jeho kolo mu zničili. Dva měsíce se s manželkou skrýval ve vlhkém suterénu, zatímco jim nad hlavou vojáci ničili byt.
„Obě strany pořád střílely. Ani jedna se nikdy nepřišla zeptat, jestli tady náhodou někdo nebydlí. Nenašly by bandity, jen staré lidi." Manželka Zapasného nezadržitelně pláče, on jen civí do prostoru a nedokáže pochopit, jak to, že mu rozstříleli celoživotní práci.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
