Letos mimo jiné uplyne rovných 50 let od chvíle, kdy byly uvedeny do provozu čtyři bloky Počerady I., kterou Greenpeace nazývají „nejšpinavější elektrárnou“ a která původně měla stát v Egyptě... Bez ohledu na „výročí“ mají dnes nejen ekoaktivisté, ale všechny „mladé Grety“ právo i prostor něco prosadit – vyplývá to z povídání s historikem Jiřím Kopicou, jenž nás provedl mezi snímky zdevastované krajiny, které nebyly k vidění ani na největší výstavě světoznámého Josefa Koudelky v Praze. Zamyslel se pro ParlamentníListy,cz nad analogií s ekodemonstracemi před 30 lety, kdy v severních Čechách umíraly lesy kvůli kyselým dešťům a lidé se už smogovou situací trápili natolik, že je to vyburcovalo k listopadovým protestům.
Počerady – největší výfuk České republiky. „Nejšpinavější českou hnědouhelnou elektrárnu Počerady hodlá ČEZ provozovat do roku 2024 a poté připadne za směšnou sumu 2 miliardy korun soukromému vlastníkovi SEV.en Energy uhlobarona Pavla Tykače,“ napsalo hnutí Greenpeace v článku den před koncem roku 2019 (autor Luboš Pavlovič)
Popořádku, tedy od Oněgina ke Gretě
„V roce 1989 byla situace s ekologií u nás v západních Čechách opravdu šílená. Teplické protesty jsou dnes prakticky zapomenuté, ale lidé zde byli v podstatě vyhnaní do ulic na základě smogové situace. Když se kouknete z okna dnes, tak je letos situace podobná – dva týdny jsme jezdili v mlze...“ poznamenal historik Jiří Kopica z Kadaně, když nás provázel výstavou na téma socialismu, jejíž součástí byla i zelená kóje, věnovaná tématu ekologie před třiceti lety.
„Musíme vzít v potaz, že zde byly čtyři neodsířené elektrárny –Tušimice I. a II., Prunéřov I. a II. Do toho uhelná šachta, kde hygienické limity nebyly žádné, protože ten prach stoupá pořád. Výroba byla na jiné úrovni než dneska... Do toho další spousta výrobních závodů. Lidé stěží mohli ven. Já si jako děcko pamatuji černý sníh,“ přidává vlastní vzpomínku rodilý Kadaňák.
Když Jiří Kopica připravoval loni texty pro aktuální výstavu o roce 1989, ekologickými demonstracemi v Ústeckém kraji se nezabýval okrajově. „Snažil jsem se najít i mladého Oněgina, což byla přezdívka šestnáctiletého chlapce, který stál právě za ekodemonstracemi v Teplicích. Ty se konaly ještě dříve než velká demonstrace v Praze. Strhl lidi v dalších městech,“ prozradil s tím, že zjistil – stejně jako redakce PL při přípravě reportáže k 89. roku – že mladý Zbyšek Jindra je, bohužel, již po smrti.
I rok 2019, symbolických třicet let od „sametu“, byl poznamenán studentskými aktivitami ve prospěch klimatu. Mladá generace, inspirovaná Gretou Thunbergovou, vyzývá dospěláky, aby řešili neutěšenou klimatickou situaci planety. „Zda je mezi těmito událostmi podobnost? To se nedá říct, protože historik kouká na věci z odstupu...“ přemítá Kopica. A dodává: „Ano, je tady generace děcek, která jako tehdy říká: My si myslíme, že to, co děláte, je špatně a měli byste se tomu věnovat. Každopádně nějaká analogie tam je – určitě v tom, že mládí má drajv a tah na branku. Je také pravda, že ekologie se v současnosti řeší – ekoautomobily, biopotraviny... Jde i o módní trend, a to se dobře spojilo dohromady.“
Chomutovská muzejní výstava Únik z totality aneb 89´na Chomutovsku, která je k vidění do 1. února, věnuje tématu průmyslu versus ekologie celkem výrazný prostor. Na jednom z infopanelů poukazuje i na absurdity, jako například tuto: „Kampaň ‚Nesvítí někde zbytečně?‘ pobavila lid ještě víc. Ze silnice č. 13 byly totiž od Kadaně až k Mostu vidět důlní bagry osvícené jako vánoční stromky i ve dne.“ Foto: Lucie Bartoš
30 let a horentní hodnota snímků zničené krajiny
Lichotivějším výročím nastávajícího roku je, že před 25 lety jsme tleskali odsíření „starých“ elektráren (první dva bloky Počerad v roce 1994, roku 1995 Prunéřov). Před čtvrtstoletím skončilo nekontrolované vypouštění oxidů síry do vzduchu, kdy kvůli následným kyselým dešťům docházelo k rozsáhlé devastaci lesů Krušných hor. Důsledky tohoto ničení přírody jsou mnohde znát ještě dnes. (Krušné hory jsou přitom ojedinělou krajinou, která byla v roce 2019 zapsána na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Pozn. red.)
Zhruba pět let tak měl po revoluci světově známý fotograf Josef Koudelka na to, aby stihl zdokumentovat zdevastovanou krajinu severních Čech, když ho o to tehdejší ministerstvo zemědělství oslovilo v roce 1990. Předtím totiž do Československa nemohl, pobýval dvacet let v emigraci. Tam vycestoval ve stejném roce, kdy byl uveden do provozu Prunéřov I., tedy před padesáti lety: Československo v roce 1970 opustil kvůli svým fotografiím sovětské invaze ze srpna 1968. Když v devadesátých letech začal z emigrace jezdit zase do Čech, hodně fotil právě devastovanou krajinu v severních Čechách, v bývalých povrchových dolech.
Chomutovským muzejníkům se podařilo získat k vystavení fotografie, které dvacet let po odchodu do exilu a opětovném návratu do Československa pořídil na zakázku pro ministerstvo zemědělství – jako studii české krajiny v Podkrušnohoří zdevastovaném industrializací a přírodními katastrofami.
Jeden z panelů, na kterém teď v chomutovském muzeu visí fotografie Josefa Koudelky z počátku 90. let, kdy lesní porosty Krušných hor doslova umíraly. V současnosti se kniha těchto snímků cení na desítky tisíc korun a hornická krajina Krušnohoří je od loňska zapsána na seznamu UNESCO po 20letém snažení českých i saských Krušnohorců. Foto: Lucie Bartoš
Dopady fosilního průmyslu a Koudelkovy snímky, které ukazují, jak v Krušných horách vlivem kyselých dešťů umíraly smrkové lesy, můžete v Chomutově vidět do 1. února. Příliš dalších příležitostí není. Publikace „Černý trojúhelník“, v níž vyšly knižně, je totiž téměř k nesehnání. Na knižním antikvariátním trhu se nabízí i za 35 až 45 tisíc korun. Chyběla dokonce před dvěma lety i na velké pražské výstavě k osmdesátým narozeninám Josefa Koudelky.
Ekopeníze končí kdesi… „Zastav smrad z Počerad“
Následky devastace krajiny se řeší dodnes, a rovněž jde v první řadě o peníze. Lékařka a senátorka Alena Dernerová, která v současnosti prosazuje zvýhodňování regionů zasažených v minulosti těžbou uhlí, však výsledky téměř nepozoruje: „Všechny programy typu Re:start a podobně jsou peníze, které se totiž v této oblasti míjejí účinkem a končí kdesi... Nikde nevidím, že by se nám to očekávané zlepšení životního prostředí vyvrbilo,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz Mostečanka, která patří mezi osobnosti – lékaře, vědce a bývalé premiéry, které se podepsaly pod výzvu „Zastav smrad z Počerad“.
„Vadí mi, že zde působí elektrárna Počerady, která už nebude majetkem společnosti ČEZ,“ nezdráhá se vyjádřit odpor proti prodeji dosluhující elektrárny firmě Pavla Tykače. „Zapojila jsem se do aktivit ve spolupráci s Greenpeace, protože se domnívám, že by se tato elektrárna měla nechat „dojet‘ a neprodávat. Jakmile se prodá, bude fungovat další období, dokud se nevydoluje uhelné ložisko,“ pokračuje s tím, že u ní nejde jen o slova.
VÍTE, ŽE...
Půlstoletí od zahájení provozu čtyř bloků „Prunéřova jedna“ je mimo jiné mementem zaniklých obcí v severočeské oblasti… Kvůli prunéřovské elektrárně byla vysídlena a zlikvidována vesnice Třískolupy a statek Mastný Dvůr.
Podle informací ze stránek ČEZ původně měla stát Elektrárna Počerady, tedy její verze, v Egyptě. Jelikož z kontraktu v 50. letech 20. století sešlo, použil se hotový africký projekt pro stavbu tuzemské elektrárny u Počerad. Strojovny bloků jsou proto postaveny z montovaného železobetonu a nejsou podsklepeny. Průtlačné kotle jsou pak postaveny v takzvaném polovenkovním provedení.
Zavítala nedávno dokonce i osobně do obce Lišnice na Mostecku, přes niž jezdí vlečka, která vozí uhlí do Počerad a zpátky přepravuje popílek. „Dopravuje se to na vagonech, které nejsou ničím kryté, takže dennodenně obrovská prašnost, což je další aspekt...“ upozorňuje lékařka a povzdechne si: „Vyzývali jsme i vládu, aby elektrárnu neprodávala, ale zájmy jsou zjevně úplně někde jinde…“ Kromě toho by nás prý mělo zajímat, zda, když se důl vytěží, budou alokovány i peníze na nutnou rekultivaci: „Nevím totiž, jak dalece mají soukromí vlastníci zaveden rekultivační fond….“
Poláci a klima? To je něco strašného
Alena Dernerová, která žije v krušnohorském Mostě, na téma upozorňuje i jako lékařka: „Ústecký kraj je region, kde je velké množství onkologických pacientů, doba dožití je krátká. Jeden z hlavních znečišťovatelů jsou právě doly. Počeradská elektrárna je skutečně elektrárna, která by měla asi dokončit svoji existenci. Dá se předpokládat, že ten soukromý vlastník ji bude provozovat i dále. Myslím si, že měla ukončit svoji existenci do roku 2024. Tím, že se prodá, bude tady třeba do roku 2050. Do té doby, co soukromý vlastník bude rubat uhlí,“ řekla.
Senátorka nezáří ani nad tím, že se v rámci rekultivací stávají severní Čechy krajinou jezer. Naopak, vodní plochy vzniklé zaplavením doslouživších dolů, vidí pro přírodu také jako možný problém. „Máme tu Jezero Most, které je stále v rukou státu a je potřeba kolem něj hodně věcí dořešit. Myslím si, že zatápění dolů je hezké řešení, ale nikdy nebude jednoduché. Voda například může unikat nebo se obecně může stát komplikací, že se Ústecký kraj má stát krajem jezer,“ domnívá se.
Nenechává ji chladnou ani dění kolem polského dolu Turów, kde hrozí, že by 30 tisíc našich občanů v Libereckém kraji mohlo přijít o vodu. „Turów, to je něco strašného. Tu situaci jim tam nezávidím. A Poláci na životní prostředí zas tolik nedbají…“ podotýká vůči přeshraničním sousedům nelichotivě.
|
Počerady jsou největším znečišťovatelem životního prostředí ze všech uhelných elektráren v ČR, největším českým zdrojem skleníkového oxidu uhličitého i toxické rtuti v ovzduší. Podle studie, vypracované hlavním analytikem Greenpeace Global Air Pollution Unit Lauri Myllyvirtem způsobí znečištění z elektrárny ročně 111 předčasných úmrtí nejen ve svém nejbližším okolí, ale i v dalších oblastech ČR a za jejími hranicemi. Emise z elektrárny tak zabíjejí nejen v ČR. Smrt doslova vyvážejí do okolních evropských států. Její prodej tak působí, jako kdyby se majitel starého, smrdícího automobilu rozhodl chovat ekologicky a auto místo odvozu do šrotu prodal sousedovi. Kromě vlastního dobrého pocitu by tak vlastně nic neučinil – odpovědnost za emise jen přenesl na někoho jiného. Tleskali bychom takovému člověku a oceňovali ho za seriozní přístup k životnímu prostředí a zdraví nás všech? Luboš Pavlovič, 30. prosince 2019 Zdroj. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
