O tom, že jsou větrné elektrárny neekonomické, neekologické, nezdravé a neestetické, ví každý, kdo není slepý a líný opatřit si informace z nezávislých zdrojů. Člověk ale je líný. To, co se ho přímo nedotýká, většinou neřeší. Platí to i pro přístup k elektřině. Jak či odkud se dostane do zásuvky, není téma, o kterém by se lidé bavili se stejným zaujetím jako o nákupech, dovolených, o sportu, televizním seriálu či oblékání a stravování celebrit.

U problematiky rozhodování ve veřejném zájmu pak panuje skepse, pokud jde o šanci jednotlivce něco ovlivnit. Rezignovaně se má za to, že se rozhoduje kdesi nahoře a obyčejný člověk se sice může rozčilovat, ale je mu to houby platné. S apatií veřejnosti počítají developeři, kteří připravují byznys s větrníky, kterými chtějí osázet takzvané akcelerační zóny. Úspěšný lobbing větrných baronů u minulé vlády vyústil v přijetí zákona, který zelenému byznysu s větrníky umetá cestu.

Vláda se ale změnila, a protože nové koště dobře mete, není vyloučeno, že se o v tichosti vylobbovaném povětrném spiknutí začne veřejně diskutovat. Impulzem k tomu může být vzbouření na vsích, kde se lidé dotčení aktivitou developerů probrali z letargie a o to, jak a jaká elektřina jim doputuje do zásuvky, se začali zajímat. Představa, že kvůli provozu ledničky a vysavače jim za humny vyrostou monstrózní stožáry, se kterými už nikdo nehne, umí proměnit líné rezignované konzumenty v odhodlané aktivisty se sklonem k občanské neposlušnosti.