Pozor na experty aneb Není vědec jako vědec

Stalo se módou zvát si do médií různé experty od lékařů přes sociology a ekonomy až po psychology. Na první pohled na tom není nic špatného: běžný novinář se přece nemůže orientovat v myriádě vědních oborů, které mají k fungování moderní společnosti co říci.

Jenže není vědec jako vědec. Běžná rozlišovací kritéria vědecké odbornosti zahrnují nabyté tituly, počet publikovaných článků a/nebo knih, členství v odborných organizacích a celkovou délku a košatost kariéry v akademickém světě. Novináři si tato kritéria zhusta doplňují o další, jako je výřečnost daného odborníka, jeho popularita, jeho ochota se vůbec v médiích angažovat, stejně jako to, jestli názory daného odborníka podporují nějaký zavedený názorový proud, nebo se vůči němu naopak vymezují.

Jenže ta běžná kritéria odbornosti jsou povahy spíše kvantitativní než kvalitativní; a ta doplňková – novinářská – kritéria jsou zase namnoze subjektivní, ne-li přímo účelová.

Jak tedy poznat lepšího vědce od horšího? Jací odborníci by měli komentovat širší společenské souvislosti, a jací by se měli držet jen svého kopyta? A jakým „odborníkům“ bychom radši neměli naslouchat vůbec?

Opět nám může pomoci má oblíbená vývojová psychologie. I vědci totiž, stejně jako my všichni, rostou, zrají a vyvíjejí se. Ten vývoj nejde jen po odborné linii, ale i po linii osobnostní, morální a světonázorové a linii utváření smyslu (meaning-making).