Mladík, kterému v DW říkají Hamza, se chtěl dostat do Evropy, protože doufal v lepší prostředí, více možností a také žil v přesvědčení, že Evropa dodržuje lidská práva. Nečekal však, že ho bude italská pohraniční stráž držet bez jídla a vody a následně ho ještě zbije obušky.
Hamza žil v uprchlickém táboře v Jordánsku, kde se rozhodl podniknout cestu přes Alžírsko do Tunisu a následně lodí přes Středozemní moře. Loď, na které se plavil, je jednou z mnoha, jež se potopily ještě před přistáním. Ze zhruba 45 pasažérů tři nepřežili. Dva chlapci a jeden dospělý muž.
Zbytek se dopravil zdárně do bezpečí na nejbližší opuštěný ostrov, odkud se jim podařilo satelitním telefonem zavolat o pomoc. „Neobjevili se dalších šest hodin, a když přijeli, vzali ženy a děti, zatímco muže nechali na ostrově,“ vypráví Hamza. „Byli jsme na ostrově nějakých 20 hodin bez jídla a pití.“
Pohraniční stráž nakonec přijela a odvezla muže na Sicílii, kde je posadila na autobus na policejní stanici. Po skoro měsíci a půl na cestách měla ta opravdová Hamzova cesta teprve začít. V Evropě totiž platí tzv. Dublinská úmluva, podle které má žádosti o azyl zpracovávat ten stát EU, do kterého uprchlíci přijdou jako první. A prvním krokem je získání jejich otisků prstů.
V červenci vydalo Centrum pro péči o oběti mučení v Berlíně zprávu dokumentující vážnost situace. „Začli jsme slýchat zprávy o násilí v roce 2013 na vnějších hranicích EU a uvědomili jsme si, že je zde vidět vzorec, proto jsme začali sbírat data,“ řekla Mechthilda Wenk-Ansohnová, vedoucí kliniky centra.
Mezi březnem 2014 a květnem 2015 centrum zdokumentovalo 186 údajných porušení práv, především v Itálii, Maďarsku a Bulharsku. Uprchlíci byli biti, kopáni a v některých případech i probíjeni elektrickým proudem. Ve většině případů z důvodu, že nechtěli poskytnout svoje otisky prstů. „Buď byli vyděšení, nebo věděli, že pak budou muset zůstat v té zemi, kde otisky poskytli.“
„Vědí, že pokud zůstanou v Itálii, nakonec skončí na ulici, protože tam pro ně není dost místa,“ pokračuje Wenk-Ansohnová a dodává, že v případě Maďarska a Bulharska je čekají skoro vězeňské podmínky v zadržovacích centrech, a i když dostanou azyl, nedostanou adekvátní pomoc s integrací.
Hamza a několik dalších odmítlo dát k dispozici svoje otisky. „Shodli jsme se na tom, že nedáme svoje otisky prstů, protože jsme věděli, co by to pro nás znamenalo,“ řekl. „Ale oni nám řekli, že pokud neuděláme, co chtějí, nedají nám najíst, ani napít.“
Hamza byl nakonec jedním z pěti lidí, kteří se ještě stále nepodvolili. „Bili mě gumovým obuškem do nohou a mého kamaráda do zad,“ vysvětloval. „Bili nás po dobu čtyř až pěti hodin a ptali se nás, jestli už jsme změnili názor.“
Nakonec podvolila i Hamzova skupina a po odebrání otisků je odvezli do azylového domu, který Hamza popsal jako kasárna. I přestože poslední dva dny nespali, rozhodli se, že nezůstanou. „Po tom, co jsme prožili, jsme si nemysleli, že Itálie pro nás bude dobrým místem. Vždy jsme slýchali o lidských právech v Evropě, jak vás tu neobtěžují a tak, ale nemyslím si, že by byl nějaký rozdíl mezi Itálií a režimem Bašára al-Asada,“ řekl Hamza.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
