Naslouchá-li člověk mocným politikům, premiérovi či ministrům například, nemůže přehlédnout, jak se jejich vidění světa rozchází s realitou. A to úplně a vždy! Vypadá to na jakýsi „povinný optimizmus“ děj se co děj. Moc zjevně nemůže přiznat vlastní neschopnost, doznat, že jí vládní agenda přerostla přes hlavu, že nemá představu ani prostředky jak řešit problémy, které zdědila či způsobila. Neschopnost totiž nelze přiznat bez toho, že se kajícník vzdá moci a uvolní místo pro kompetentní náhradníky. A to se nestává, neboť moc není prostředkem k provozování politiky ale politika je prostředkem k získání moci.

Že nám vládnou diletanti, není špatné pouze proto, že věci nefungují, jak mají anebo jak by fungovat mohly. Horší je že to vádu vůbec nezajímá, že jí to nevadí. Diletanti dokonce ani nevědí, že máme problém. Nemají důvod něco měnit na své politice, pokud mají v parlamentu většinovou podporu a na své straně policii a armádu. Kompetentnost není v politice podmínkou pro výkon moci a neschopnost není handicapem.

Moc se nabývá v procesu demokratické volby a mandát rozhodovat o věcech veřejných není vázán na politikovo IQ, na jeho vzdělanost, životní zkušenosti, ale ani na jeho charakter. A volič má ve volbách pramalou šanci dobře zvolit, neboť nevolí mezi lidmi, kteří mají potenciál činit moudrá rozhodnutí, ale vybírá si z lidí, kteří touží získat moc. Výjimky na tom nic nemění, pouze potvrzují pravidlo.