„Při státním pohřbu Václava Havla hodně lidí chtělo, abychom ho uctívali okázale, ba s pompézností, jež byla zesnulému protivná. Uctívalo se církevně, i když svůj život Václav Havel, člověk nenáboženský, s církví, ba ani vírou v osobního boha nespojoval. Římská církev o to moc stála, církevní obřad nařídil stát,“ vysvětluje Uhl, proč s ceremoniemi nesouhlasil.

Komentátor upozorňuje, že žádný pohřeb prezidenta nebyl doposud církevní. „Český stát a prezidentský úřad nejsou v republice už od roku 1918 spojeny s žádnou církví, i když tu odluka nebyla úplná. Ze sedmi zemřelých čs. prezidentů neměl nikdo pohřeb spojený s jakýmkoli církevním obřadem, ani Masaryk. To až prezidenta Havla si římskokatolická církev a Václav Klaus přivlastnili.“

Ukládání státního smutku je absurdní

Ani státní smutek nemá v právním systému zakotvení a jeho uplatňování je podle Uhla absurdní. „Do roku 1990 tu neplatilo, že státní moc lze uplatňovat jen způsobem, který stanový zákon. Je ale pravda, že po roce 1990 se už asi ve třech zákonech objevuje výraz státní smutek. Píše se v nich, že ho vyhlašuje vláda a že vlajky užívané státními orgány mají být na půl žerdi. Občanům a soukromým institucím neukládají nic. Ukládat smutek je absurdní a v rozporu s ústavou demokratického a právního řádu.“