Často slýcháme, že „antropogenní globální oteplování“ (nebo obecně klimatická změna) „zhoršuje extrémy“ počasí. Emise skleníkových plynů podle této logiky zhoršily sucho v ČR v září 2023, stejně jako povodně v ČR v září 2024. 

Nevadí, že pro globální (a většinou ani regionální) zvyšování četnosti jakýchkoliv extrémů neexistují žádné silné důkazy, snad kromě obecně vyšších teplot, zejména v chladném období roku, což není zas tak nebezpečné. Když se katastrofické zprávy o „zhoršování extrémů“ budou stále opakovat, aspoň někdo tomu určitě uvěří!

Co je možná podstatnější, jsou změny v krajině a jejich důsledky, které nemají nic společného s emisemi. Ničení vegetace a betonování (či asfaltování) obřích ploch, ale i lány fotovoltaických panelů, vytváří tepelné ostrovy a urychlují odtok vody, což na jedné straně může zesílit bleskové povodně při prudkém dešti, na druhé straně to vede k vysušování.

Takové vysušování se může přenést na regionální úroveň, a aktuálně v případě Jižní Ameriky (kvůli úbytku pralesů v Amazonii) snad až téměř na kontinentální. Voda odpařená přímo z moře se totiž hůře dostane tisíce kilometrů daleko do vnitrozemí, kde je k tvorbě oblačnosti potřebná i voda pomalu odpařovaná rostlinami (tzv. transpirací) blíže od moře. Odlesňování také může významně přispívat k oteplování, a to zejména v teplých klimatických oblastech či sezónách.

Drastický příklad poničených lesů však máme i v Čechách, a to především na Šumavě. Josef Seják a Jan Pokorný upozornili, že již od 90. let na stanici Churáňov klesají úhrny srážek, a připisují tento trend chronickým kůrovcovým kalamitám, s tím, že poškození lesů mohlo přispět i k oteplení a úbytku vody v řekách.