Zkraje svého vystoupení Haišman objasnil, že tváří v tvář migrační krizi je klíčový pocit bezpečí občanů. „Pravidla, která Česká republika v této oblasti přijímala z EU a přijímala je velmi poctivě, v loňském roce vygenerovala náš postoj k migraci. Postoj, který si z mnoha míst zasloužil kritiku, ale byl to postoj určený občanům České republiky a jejich pocitu bezpečí,“ zdůraznil úředník. K tomu dle něho navíc došlo v situaci mediální společnosti, kdy absolutní vítr vzbudila jakákoliv zpráva o tom, kde, kdo a jaký trestný čin některý z migrantů provedl.

„Základní strategie spočívala v tom, že všichni, kdo v České republice rozhodují o blahobytu, museli být ve shodě. Museli mít jasně specifikovaný cíl. Ten cíl byl specifikovaný tak, že nebudeme ohrožovat bezpečí českých občanů, bez ohledu na to, že se někdy někdo mohl odvážit k tomu, že ten pocit bezpečí jiných občanů dal všanc,“ pokračoval Haišman.

Ředitel Odboru azylové a migrační politiky MVČR objasnil, že podstatou české imigrační politiky je od dob Ivana Langera jakási teze, že Česká republika je schopná mít takovou imigrační politiku, jakou má schopnost integrace těch, kteří přicházejí. „Pokud někdo překročí tuto jednoduchou logickou podmíněnost, pak se vystavuje riziku, které vidíme v řadě jiných zemí,“ upozornil Haišman.

Haišman zmínil dvě základní hrozby – zaprvé neřízenou, byť třeba legální migraci a zadruhé neúspěšnou integraci –, přičemž on považuje za horší hrozbu tu druhou v pořadí. Vysoký státní úředník zároveň ujistil, že v tuto chvíli je v Česku, co se týče migrantů, klid.

Příliv uprchlíků do Evropy nepovažuje Haišman za náhodu, nýbrž hovoří o migraci jako o zbrani. „Zkuste si dát do souvislostí jednotlivé hráče, kteří stáli na jednom a druhém břehu Egejského moře. S tím, že kdo chtěl najít cestu do Evropy, chtěl destabilizovat Evropu, někomu se to nesmírně hodilo v domácí a zahraniční politice, ten prostě jenom přitlačil. Pustil lidi na lodě a stáhl policii z pobřeží a jenom se díval na to, jakou to bude mít reakci,“ předestřel Haišman svůj názor.

Protože proti komusi stála síla, která neměla koncentrovanou schopnost okamžité reakce, bylo prý úplně jasné, jak to dopadne. „Tady se umožnilo někomu velmi dokonale zorganizovat přechody statisíců lidí a jejich dovedení až do cíle jejich cesty. Pro tohle nedá nikdo dobrovolně důkazy,“ tuší Haišman.

Ředitel Odboru azylové a migrační politiky MVČR také kriticky podotkl, že po Itálii a Řecku jako zdrojích problému nejsou vymáhány principy povinnosti, které kupříkladu musela Česká republika při vstupu do Schengenu dodržovat. Jinými slovy, Haišmanovi se nelíbí, že tyto státy nejsou s to ochránit hranice. „Ve chvíli, kdy dopustíme, aby někdo pro svoji nezodpovědnost porušil pravidla, na kterých jsme se dohodli, pak budeme pykat za někoho jiného,“ varuje Haišman.

Vysoký státní úředník je skeptický k zachování Schengenu. „Perspektiva Schengenu a její míra zachování přes všechny výhody je zhruba 30–35 %,“ tvrdí Haišman. S dvacetiprocentním optimismem pak Haišman věří tomu, že se podaří obnovit Schnengen do podoby před migrační krizí.