Na úplném začátku vidíme Jakeše, jak si v tržnici kupuje pečivo. Osloví ho starší muž mluvící slovensky, kterému je povědomý. „Vy jste Štrougal?“ ptá se ho. „Ne, já jsem Jakeš,“ odpovídá Jakeš. Slovák mu popřeje hodně zdraví a dodá, že vypadá dobře. Totéž se pak opakuje, když Jakeš přijde na pražské Výstaviště na každoroční komunistické setkání u příležitosti Svátku práce. Ve filmu to je v roce 2015. Podepisuje svým komunistickým příznivcům i svoji knížku Dva roky generálním tajemníkem. Objevují se však i komunističtí odpůrci. Stejně jako v letošním roce se objevuje transparent srovnávající komunisty s nacisty a je na něm rovnítko mezi srpem a kladivem a hákovým křížem. Právě u muže třímajícího tento transparent se Jakeš rozhořčeně zastavuje. „Že se nestydíš, člověče,“ oboří se na něj. „Pane Jakeši, že se nestydíte vy,“ oponuje mu antikomunista. „Co říká těch sedm set tisíc nezaměstnaných. To vy jste vinni,“ vyčítá mu bývalý generální tajemník KSČ. „Vy se vůbec nestydíte, co jste s tímhle státem provedl,“ volá na něj další z protestujících. „Vůbec ne. Tehdy se lidem žilo dobře. Teď se jim žije špatně. To je ten problém,“ namítá Jakeš. „Vy jste se nerozpakovali vraždit a krást,“ křičí na něj oponent. „Dnes se krade,“ je přesvědčen přesvědčený komunista. „Měl jste na ně vzít klacek. Vás tam vedli jako nějakýho zločince. Co si to dovoluje takováhle parta tady. Kde to jsme? Je to placený námi tady,“ říká o kus dál Jakešovi jeho spolustraník. „Je potřeba odmítnout ty jejich žvásty. Já bych přitvrdil. Ve smyslu obhajoby těch principů socialismu, obhajoby minulosti. Byla ta minulost špatná? Nebyla. Dodnes z toho žijou,“ myslí si Miloš Jakeš.
V další fázi dokumentu se Jakeš vrací do dětství. „Doma mi říkali Milda. Kluci mi říkali Milda. Ve škole mi říkali Milda,“ konstatuje Milda Jakeš. „Živilo nás zemědělství, měli jsme dva a půl hektaru, dvě krávy, dvě prasata. Ale nedostávalo se prostředků na nákup toho, co bylo třeba ještě. To znamená třeba petrolky na svícení, protože elektrika tady nebyla. Byli jsme už odmalička součástí produktivní síly rodiny. Na Lineckých lukách jsme natrhali konvalinky a jiné kytky a jeli jsme do Českých Budějovic 25 kilometrů je prodat,“ vypráví procházeje Českými Chalupami, kde se v roce 1922 narodil. Vzpomíná i na svoji sestru, která je pochovaná na místním hřbitově. „Jmenovala se Liduška, byly jí dva roky. Zemřela, protože dostala zánět průdušek a nebylo na doktora. Byl konec,“ vysvětluje.
Vnuka uhnala sametová revoluce
Už ve svém současném bydlišti Jakeš vzpomíná na svoji manželku, jejíž obrázek má vystavený tak, aby byl na očích, a za ním je schovaná její urna. „Se svojí ženou jsem prožil sedmdesát let života. Mně se líbila. Předtím jsem žádnou holku neměl. Byl jsem spíš stydlivej. Postupně jsem s ní navázal rozhovor, pak jsme spolu šli do přírody. Co bych nejvíc ocenil, ona se vzorně starala o děti. Dělala ve stejné dílně – elektrooddělení firmy Baťa. Navíjela tam transformátorové cívky. Já tam stavěl transformátory. Zlín mi přirostl k srdci. Vzali jsme se v roce 1943 a byt jsme dostali v roce 1948,“ prozrazuje a prochází ulicí a místem, kde se Jakešovým narodily obě děti. V roce 1952 se odstěhovali do Prahy, rok na to šel na studia do Moskvy. Jakeš v dokumentu navštěvuje v domě s pečovatelskou službou svého tehdejší mistra, dnes již stařičkého pána. Při rozhovoru s ošetřovatelkami přijde řeč na to, kolik má Jakeš vnuků. „Jeden hraje tenis, nebo hrál, že?“ ptá se ho jedna. „Ano. Ale ten spáchal v Americe sebevraždu. Toho uhnala sametová revoluce. Poněvadž proti němu brojili spolužáci, učitelé,“ uvádí Jakeš. „Proč proboha?“ ptá se žena. „Protože se jmenuje Jakeš,“ vysvětluje.
Stále ještě ve Zlíně Jakeš vzpomíná, že od patnácti nastoupil do učení do Baťovy školy práce. „Bylo správné Baťu znárodnit?“ dostal hlavní protagonista otázku. „Taková fabrika, tady jenom v okolí čtyřicet tisíc lidí. To nebyl nějakej kvelb. To byl obrovsky důležitý podnik pro národní hospodářství zabezpečující zásobování obuví, pneumatikami, strojírenskými a dalšími výrobky. To bylo nutné znárodnit,“ tvrdil Jakeš. Poté navštěvuje sběratele komunistických potentátů. „Jsou to většinou lidi, kteří chtěli vybudovat lepší svět,“ okomentuje sbírku Jakeš, jehož podobizna tu je také hned vedle Gorbačova. Nevadí mu to? „Mně to nevadí. Nejde to dělat výběrově. Byli jsme v politice ve stejné době. Byli jsme i přáteli do doby, než pomohl socialismus zlikvidovat,“ konstatoval. Při pohledu na bustu Gottwalda Jakeš uvedl. „Se soudruhem Gottwaldem jsem se poprvé setkal po roce 1945 ve Zlíně.“ Proč ale Gottwald podepisoval v padesátých letech rozsudky smrti? „Byl asi přesvědčen, že ti lidé se takových činů dopustili. Takové věci se stanou. Vždyť budování socialismu probíhalo v podmínkách studené války,“ sdělil k tomu Jakeš.
Dělali ze mě blbce, ale ve škole jsem byl vždy nejlepší žák
„Teď jsme u bývalého Ústředního výboru Komunistické strany Československa, kde jsem pracoval v různých funkcích od referenta až po generálního tajemníka,“ říká Jakeš před touto budovou. Jak jako vyučený elektrikář zvládal řídit celý stát? „Bez ohledu na to, že ze mě dělali blbce, ve škole jsem byl vždycky nejlepším žákem,“ tvrdí Jakeš a ukazuje vysvědčení se skoro samými jedničkami. Pak se pochlubí i různými vyznamenáními – Řádem práce, Řádem říjnové revoluce a dalšími, většinou od spřátelených zemí. „Tady mám barevnou televizi, dárek od Gorbačova,“ ukazuje a pak se věnuje poslednímu sovětskému generálnímu tajemníkovi. „Lituji, že jsme ze začátku příliš důvěřovali tomu Gorbačovovi. Protože celé to bylo naplánované, že pomohl socialismus zlikvidovat,“ konstatoval. „Mrzí mě třeba, že si přijel převzít státní vyznamenání naší republiky za likvidaci socialismu u nás. To je něco, co je pro mě vůči němu naprosto neodpustitelné,“ zdůraznil Miloš Jakeš. „Lituju, že se neučinilo víc, aby socialismus nepadl,“ dodal.
Divák dokumentu Milda mohl dále zhlédnout bizarní hospodské setkání Jakeše s výrazným představitelem českého undergroundu Františkem Čuňasem Stárkem. Což bylo střetnutí dvou zcela protichůdných a vzájemně se nechápajících světů. Na přetřes přišel i Jakešův legendární kůlplotovský projev v JZD Červený Hrádek. Filmaři s Jakešem navštívili dnes už zdevastovaný sál, kde se Jakeš v roce 1989 projevil tak, že se tomu celá republika smála. „Bojler a brojler. Mě nebude nikdo poučovat. Já jsem elektrikář. Dělal jsem i zemědělství. Moc dobře vím, co je bojler a co broljer,“ reagoval na své tehdejší přeřeknutí. „Zneužili to tak, že vybrali některé moje přeřeky. K tomu, aby mě zesměšňovali. Vydali to i na gramofonových deskách, vysílali to zejména v Praze. Co jsem mohl dělat?“ okomentoval projev a události kolem něj. V sále byla výstavka autentických plakátů z doby revoluce typu Jakeše do koše či Miloši je konec. U něj se Miloš Jakeš zastavil. „To heslo není heslem, které ukazuje konec. Ale naopak. Bude nový začátek,“ domníval se.
Armáda v listopadu 1989 nikde nezasáhla. Nevím, jestli to byla přednost, nebo chyba
K listopadu 1989 mimo jiné uvedl. „Byl jsem předsedou rady obrany státu, kterou jsem v těch kritických dnech nesvolal. Armáda nikde nezasáhla. Nevím, jestli to byla chyba, nebo přednost. Často o tom přemýšlím.“ Při setkání s Martinem Věchetem, organizátorem hudebního festivalu v Trutnově, Jakeš prohlásil. „Ta společnost, kterou jsme budovali, byla daleko spravedlivější, daleko kulturnější, daleko výkonnější, než je ta dnešní. Dnes se dělá tolik zbytečností a tak se krade, ve stavebnictví. Všude. To dřív nebylo nic takového.“ Věchet oponoval. „Za vaší vlády se stavělo tím způsobem, že se říkalo, kdo si nenakradl, okrádá svoji rodinu. Z toho si lidi stavěli baráky.“ Což se Jakešovi velmi nelíbilo. „To je pomluva našeho lidu. Nejsem nějakej hlupáček, abych každýmu všechno věřil,“ odvětil. Když si s ním Věchet chtěl připít na demokracii, Jakeš sdělil: „Já piju na skutečnou demokracii. Lidovou. A ne panskou.“ Za svoji největší potupu považuje přesvědčený komunista Jakeš, že ho po listopadu 1989 vyloučili z komunistické strany. „Myslím, že jsem svůj život prožil čestně. Můj zájem byl vždycky, ne aby šlo jen o mě, ale aby šlo o společnost jako takovou,“ konstatoval Miloš Jakeš v závěru dokumentu, který byl natočený v letech 2014–2017. V databázi ČSFD je dokument ohodnocen 67 procenty.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
