Na úplném začátku vidíme Jakeše, jak si v tržnici kupuje pečivo. Osloví ho starší muž mluvící slovensky, kterému je povědomý. „Vy jste Štrougal?“ ptá se ho. „Ne, já jsem Jakeš,“ odpovídá Jakeš. Slovák mu popřeje hodně zdraví a dodá, že vypadá dobře. Totéž se pak opakuje, když Jakeš přijde na pražské Výstaviště na každoroční komunistické setkání u příležitosti Svátku práce. Ve filmu to je v roce 2015. Podepisuje svým komunistickým příznivcům i svoji knížku Dva roky generálním tajemníkem. Objevují se však i komunističtí odpůrci. Stejně jako v letošním roce se objevuje transparent srovnávající komunisty s nacisty a je na něm rovnítko mezi srpem a kladivem a hákovým křížem. Právě u muže třímajícího tento transparent se Jakeš rozhořčeně zastavuje. „Že se nestydíš, člověče,“ oboří se na něj. „Pane Jakeši, že se nestydíte vy,“ oponuje mu antikomunista. „Co říká těch sedm set tisíc nezaměstnaných. To vy jste vinni,“ vyčítá mu bývalý generální tajemník KSČ. „Vy se vůbec nestydíte, co jste s tímhle státem provedl,“ volá na něj další z protestujících. „Vůbec ne. Tehdy se lidem žilo dobře. Teď se jim žije špatně. To je ten problém,“ namítá Jakeš. „Vy jste se nerozpakovali vraždit a krást,“ křičí na něj oponent. „Dnes se krade,“ je přesvědčen přesvědčený komunista. „Měl jste na ně vzít klacek. Vás tam vedli jako nějakýho zločince. Co si to dovoluje takováhle parta tady. Kde to jsme? Je to placený námi tady,“ říká o kus dál Jakešovi jeho spolustraník. „Je potřeba odmítnout ty jejich žvásty. Já bych přitvrdil. Ve smyslu  obhajoby těch principů socialismu, obhajoby minulosti. Byla ta minulost špatná? Nebyla. Dodnes z toho žijou,“ myslí si Miloš Jakeš.

V další fázi dokumentu se Jakeš vrací do dětství. „Doma mi říkali Milda. Kluci mi říkali Milda. Ve škole mi říkali Milda,“ konstatuje Milda Jakeš. „Živilo nás zemědělství, měli jsme dva a půl hektaru, dvě krávy, dvě prasata. Ale nedostávalo se prostředků na nákup toho, co bylo třeba ještě. To znamená třeba petrolky na svícení, protože elektrika tady nebyla. Byli jsme už odmalička součástí produktivní síly rodiny. Na Lineckých lukách jsme natrhali konvalinky a jiné kytky a jeli jsme do Českých Budějovic 25 kilometrů je prodat,“ vypráví procházeje Českými Chalupami, kde se v roce 1922 narodil. Vzpomíná i na svoji sestru, která je pochovaná na místním hřbitově. „Jmenovala se Liduška, byly jí dva roky. Zemřela, protože dostala zánět průdušek a nebylo na doktora. Byl konec,“ vysvětluje.

Vnuka uhnala sametová revoluce

Už ve svém současném bydlišti Jakeš vzpomíná na svoji manželku, jejíž obrázek má vystavený tak, aby byl na očích, a za ním je schovaná její urna. „Se svojí ženou jsem prožil sedmdesát let života. Mně se líbila. Předtím jsem žádnou holku neměl. Byl jsem spíš stydlivej. Postupně jsem s ní navázal rozhovor, pak jsme spolu šli do přírody. Co bych nejvíc ocenil, ona se vzorně starala o děti. Dělala ve stejné dílně – elektrooddělení firmy Baťa. Navíjela tam transformátorové cívky. Já tam stavěl transformátory. Zlín mi přirostl k srdci. Vzali jsme se v roce 1943 a byt jsme dostali v roce 1948,“ prozrazuje a prochází ulicí a místem, kde se Jakešovým narodily obě děti. V roce 1952 se odstěhovali do Prahy, rok na to šel na studia do Moskvy. Jakeš v dokumentu navštěvuje v domě s pečovatelskou službou svého tehdejší mistra, dnes již stařičkého pána. Při rozhovoru s ošetřovatelkami přijde řeč na to, kolik má Jakeš vnuků. „Jeden hraje tenis, nebo hrál, že?“ ptá se ho jedna. „Ano. Ale ten spáchal v Americe sebevraždu. Toho uhnala sametová revoluce. Poněvadž proti němu brojili spolužáci, učitelé,“ uvádí Jakeš. „Proč proboha?“ ptá se žena. „Protože se jmenuje Jakeš,“ vysvětluje.