Pobýval pět let v Jeruzalémě, na Blízkém východě pro Český rozhlas, přispíval i pro Právo, napsal celkem čtyři knihy, první v roce 2007, druhá byla Nesvatá válka o svatou zemi o Palestině, třetí kniha před třemi roky Labyrintem Íránu, „… což je moje nejoblíbenější a nejzajímavější země Blízkého východu, a nyní to bude kniha Blízký východ nad propastí, která vyjde 21. října,“ uvedl se na začátku besedy Břetislav Tureček.
Zpravodaj – univerzální člověk?
Tureček pak dále pokračoval: „Dnes v rámci stlačování nákladů a jakési univerzality – to vidíte i na tom, kdo nerozumí Blízkému východu. Všichni mu rozumějí. To nemusíte mít školy, nemusíte tam jezdit. A každý rozumí Blízkému východu... Já když něco řeknu, tak všichni tomu rozumějí lépe než já. Taková je dnes všeobecná atmosféra ve společnosti a bohužel je to vidět i v médiích, že nejsou potřeba specialisté a lidé mého ražení jsou na vymření. Možná jsem utekl z médií v pravý čas a že jsem si zařídil, že mne živí něco jiného. A do médií jdu, jen když jsem chtěn a žádán a když mám třeba čas a náladu co nabídnout,“ podělil se s ostatními bývalý novinář Práva a Českého rozhlasu Břetislav Tureček.
Jediná pravda a polarizace společnosti
Z přítomných se pak ozval hlas: „Jak si myslíte, že česká média jsou přístupná odborným komentářům a pravdivému tlumočení zpráv?“
„Já si myslím, že pokud někoho zajímají i velmi odborné informace, tak si je najde,“ odpověděl Tureček. „Problém ale vidím v jiné věci. Bohužel celá společnost, a média tomu nahrávají, sklouzla k tomu, že každého zajímají jenom věci, které potvrzují jeho vlastní stanoviska. Proto je společnost tak polarizovaná. Četl jsem velmi zajímavou úvahu, že tomu nahrává i třeba Facebook… Tam když něco napíšete a máte tam přátele, kteří jsou nějak profiltrovaní, a tím už máte předvýběr, a pak tito lidé vás pochválí – to vás utvrzuje v tom, že máte pravdu. A ještě vás to vede k extrému a cyklujete se v něm a nenapadne vás se na věc podívat z jiného úhlu – vždyť vás přece všichni pochválili.“ Přístup být opravdu kriticky nad věcí a sledovat i jiné názory není podle něj úplně běžný. „Občas řeknu, že čtu Britské listy – to je hodně levicový nekomunistický názorový proud, velmi třeba vstřícný k uprchlíkům, a tak mi lidé řeknou – ty jsi ‚komouš‘. Jenomže já ve stejné době čtu Neviditelného psa, což je zase ultrapravice, protižidovská, protimuslimská. Čtu Eretz.cz, což je extrémně prožidovský, proizraelský server, a tak dál. Snažím se číst všechno, čtu Blesk, ParlamentníListy.cz, Respekt, Reflex. Ptají se mě, jak ty, takový intelektuál, můžeš číst Blesk. Na to mám jednoduchou odpověď – protože Blesk čte nejvíce lidí u nás a mne zajímá, co formuje názory celé veřejnosti. Lidi neformuje to, co si přečtou v Respektu, protože ten má náklad 20 000, Blesk má náklad 200 000,“ vypočítával Tureček.
Úhel pohledů
„Samozřejmě pokud někoho opravdu zajímá příklad uprchlíků – nemůže to být jinak, než si myslím – tak si v trafice koupím úplně něco jiného, něco, co nesnáším, a přemýšlím o tom, co tam čtu. Když budu číst Právo nebo Lidové noviny, do kterých píšu, nebo Mladou frontu nebo nějaký časopis a nic jiného, tak mi to vytvoří jakousi bublinu, která mne izoluje od jiných vjemů, podnětů k přemýšlení. Ve chvíli, kdy o tom budu umět přemýšlet poctivě, i s rizikem, že mě to usvědčí z omylu, tak není problém.“
Poté zdánlivě odbočil od tématu: „Asi znáte jméno pana Bakaly. Když byl tehdy ještě zaangažovaný v OKD, tak časopis Respekt, takový intelektuálský týdeník, je vlastněný Bakalou, řešil, jak s tím naložit – budeme psát o Bakalovi a OKD? A rozhodli se, že o tom vůbec psát nebudou. Napsali k tomu editorial v tom smyslu, že když budeme Bakalu chválit, tak nám budou říkat – co se dá od vás čekat, když vás platí. Když mu budeme nadávat, tak řeknou – to je nějaká „habaďůra“, vždyť je platí, tak mu nadávají jen tak naoko. Takže o něm nebudeme psát vůbec, protože koho zajímá kritika nebo špína na Bakalu, ať si koupí cokoliv jiného. To je, myslím, podstata. Podle mne tu nenajdete noviny, které by složitá témata probíraly ze všech možných stran. Když si vezmete dva protichůdné informační kanály, tak si obrázek můžete udělat daleko snadněji.“
Psali jsme:
Z okraje zájmu na přední místo zpráv
Poté následoval dotaz: „… téma, které nás zajímá víc, než jsme si před lety mysleli, tedy Blízký a Střední východ…“
„Tím, jak jsem si psal jenom ten svůj Blízký východ, tak byly doby, kdy jsem odcházel z redakce hodně pozdě večer, protože se tam pořád něco dělo, když se schylovalo k válce v Iráku v roce 2003, tak jsem končil v půlnoci a ještě se do tiskárny posílaly aktualizované články,“ odpověděl poněkud obšírněji Tureček. „Pak byla hubenější léta. Když jsem nastoupil do Českého rozhlasu v roce 2008, 2009, tak tehdy si Radiožurnál dělal statistiku programové skladby toho, co se vysílá a co chtějí lidé slyšet. Jan Pokorný, který byl tehdy jeho šéfredaktorem, nám, zahraničním zpravodajům, na poradě říkal – chci vás upozornit, že vaše zahraniční vysílání vůbec nikoho nezajímá. Když si uděláme anketu, tak lidi nejvíce zajímá sport, počasí, Zelená vlna, domácí a pak až zahraničí. To je statistika. A kromě toho – pak pokračoval – když už tady máme zahraničí, tak je neuvěřitelné, že Blízký východ má v naší skladbě, v tom, co vysíláme, takovou výseč, a to je prostě moc. Břéťo Turečku, uber. A já jsem říkal – jak mohu ubrat, vždyť mám na starost 25 zemí, kde se pořád něco děje. Když není válka mezi Izraelci a Palestinci, tak jsou volby v Íránu, pak zase našli masové hroby v Iráku.“
Malá výseč reality
Tureček často musel dát za pravdu lidem, kteří říkali – vy to pořád zveličujete, dramatizujete. „Ano, skladba informací, které jsem dával do médií, není typická. Často na to narazíte, když se podíváte na Českou republiku. Co se dnes dá říci o České republice? Za poslední dny největší vlny zájmu vyvolal bizarní rozhovor, který dal prezident Zeman britskému deníku Guardian. Protože to bylo v angličtině, tak se to dostalo do světových médií. A ví někdo, co se děje v Plzni? Nikdo nic. Když se podíváte, co se píše o České republice, uvidíte absurdity, které úplně nevyjadřují podstatu české společnosti. Tak je to i v případě mého života v Izraeli a v Palestině, kdy jsme půlku našeho pobytu žili ve východní části, kterou okupuje Izrael, v té arabské, druhou část v židovské části, abychom byli mezi oběma komunitami, a vlastně pořád jsem musel psát o nějakých krizích, konfliktních tématech…“ Podle Břetislava Turečka to vždy byla malá výseč ohromné reality.
„Kde berete informace třeba o Íránu?“ padla další otázka.
„To je obecně problém pro malá média, která nemohou mít na Blízkém východě více lidí,“ reagoval Tureček. „Já jsem byl jedním člověkem bez podpůrného aparátu, který musel obsáhnout celý region. Když se schylovalo v Íránu k volbám, tak jsem si zažádal o vízum a kupodivu mne tam Íránci pustili, i když věděli, že jsem v Izraeli. Běžně se braly informace z agentur. Když si pustíte ráno Radiožurnál a slyšíte tam ranní zprávy, tak to, co tam zazní, za mne, když jsme začínali, mohlo mít až padesát vteřin. Když jsem končil, už to bylo jen třicet vteřin. To je sedm řádek ve Wordu, a to jsem četl hodně rychle. Pak třeba rozhovor se mnou tři minuty, reportáž mohla být až pět minut. Tam už bylo třeba mít respondenta, který mi něco napsal do e-mailu, nebo izraelský expert na Írán. To je dnes třeba problém, pokud sledujete Českou televizi, která má Jakuba Sántóa. On je v Izraeli, žije v Tel Avivu a má říkat, co se děje v Sýrii, Íránu, Iráku. A pokud na rozdíl ode mne, když se chce dostat do vysílání se svým mikrofonem, musí mít izraelské experty.“ Izrael má podle Turečka špatné vztahy s většinou blízkovýchodních zemí a je to stejné, jako kdyby byly volby v Izraeli a někdo se ptal, co si o tom myslí nějaký íránský politolog. „A on totéž dělá úplně opačně. Izraelců se ptá, co se děje v muslimském světě. Je to divné,“ vyjádřil se ještě k blízkovýchodnímu zpravodaji České televize Tureček.
autor: Václav Fiala
