Podle Lisabonské smlouvy pro přijetí rozhodnutí stačí většina, 55 %, členských států s 65 % obyvatel Evropské unie. Po odchodu Británie 15 členských států stačí k rozhodnutí, které podle právníka Koudelky zaváže všechny. „Ani čtyři státy visegradské skupiny nemohou takovému rozhodnutí zabránit, i kdyby byly posíleny o Rakousko či některé další země. Na druhé straně však nemůže být prosazeno nic bez souhlasu Německa a Francie, což jsou země vytvářející společný hlasovací tandem a žije v nich třetina obyvatel Unie. Ty s podporou 2 až 3 dalších států zabrání tomu, co nechtějí,“ dodává.

Tím, že do většinového hlasování byla přesunuta oblast azylové politiky, dnes masové migrace s možností vnutit státům cizince v rámci přerozdělování migrantů, je prý narušena svrchovanost spočívající ve výlučném panství nad státním územím. „Pokud Německo ze své vůle přijalo značné množství migrantů, aniž se ptalo svých sousedů, má si tento problém řešit samo, a ne jej přesouvat skrze bruselská rozhodnutí na jiné státy, jež mají opatrnější imigrační politiku,“ míní Koudelka.

Poukázal na bujení evropské moci, kdy se po Lisabonské smlouvě posílil trend, kdy si bruselské ústředí prý uzurpuje stále více oblastí pro své centrální rozhodování, které přitom nejsou výslovně v základních smlouvách o Evropské unii zmíněny jako působnost Evropské unie. „Aktivistický Brusel si je však přivlastní s vágním odvoláním, že souvisí např. s otázkou jednotného trhu,“ upozorňuje a jako příklad zmiňuje oblast ochrany osobních údajů, kde se i malý obecní úřad na Moravě musí přizpůsobit bruselským pokynům.