Středa 17. února, to je den, kdy začíná půst, pro křesťany popeleční středa, pro nás, kdysi venkovské děti, jak nás učila maminka, škaredá středa. No a pro mne letos vzpomínka a z ní odvozený důrazný vzkaz pro dnešní dobu a její agrární protagonisty. Vzpomínka nevšední. Stalo se před patnácti roky 17. února 2006 v budově Ministerstva zemědělství, kde jsme v zasedačce kolegia ministra před desítkami novinářů a bzučícími televizními kamerami s tehdejším ministrem zemědělství Janem Mládkem baštili pečená česká kuřata a přítomní novináři s námi.

Ptačí chřipka decimovala české chovy drůbeže i šťastné slepice

Proč a jak se to událo? Tehdy v našich chovech drůbeže začala řádit ptačí chřipka, virové onemocnění, které sem zanesli volně žijící ptáci a nakazili nejdříve chovy šťastných slepic, kachen a hus a po nich ostatní druhy drůbeže (kachny, husy, krůty) – nejprve ty venkovní, po nich se nákaza začala šířit do uzavřených chovů v halách. Dodávám, že postižená drůbež hyne masivně do jednoho až dvou dnů a musí být zlikvidovaná v kafilerii. Do toho tehdy samozřejmě palcové titulky médií, šokující reportáže z likvidace desítek tisíc kusů drůbeže, debaty o možném přenosu viru na člověka atd. Situace pro chovatele byla zoufalá, neboť občané jednoduše drůbeží maso, jakožto další výrobky z něho, včetně vajec, zkrátka vyškrtli ze svého jídelníčku a trh s jedním z mála prosperujícího odvětví se zhroutil – neprodejné zásoby rostly každým dnem a s nimi i obrovské ztráty chovatelů – pozor, neplést si s pěstiteli, jak jsem nedávno nevěříc svým očím četl v článku jednoho agrárního analytika!

Snídaně s ministrem a novináři, nikoliv v trávě

Shodou okolností před dvěma dny vyšla zpráva, že byl prokázán první případ přenosu viru ptačí chřipky na člověka, a tak jsem zvědav, co na to zuřiví zelení a jejich šťastné slepice, které vypudili z moderních uzavřených a bezpečných hal ven do výběhů, kde ovšem mohou kdykoliv přijít do kontaktu s volně žijícími ptáky jako zdroji a přenašeči nákazy. Ale zpět k snídani před patnácti lety, jak se tento nevšední nápad zrodil. Nemusím jistě nijak zdůrazňovat, že drůbeží maso je zdravé, dietetické, že naši chovatelé patří ke světové špičce. V České republice už tehdy byly firmy světové úrovně, například Líhně Mach v Litomyšli s kapacitou 3,2 milionu jednodenních kuřat týdně, největší firma ve střední Evropě! Ing. Jiří Mach, tvůrce tohoto zázraku, zemřel vloni 16. července, i jemu patří moje vzpomínka. Pro mne jako čerstvého šéfa Agrární komory třeba členství takového premianta v největší nevládní agrární organizaci byla čest, ale především závazek. To vědomí nás nutilo konat a bojovat, není to totiž jenom o psaní filozofických traktátů a meditací v lockdownu. Především jde o zodpovědnost a konkrétní akci. Tehdy reálně hrozilo zhroucení celého odvětví s obrovskými dopady na celou soustavu a pády moderních chovů v naší zemi i v těch okolních.