Prvního proslovu se ujal ředitel Národního divadla Jan Burian. Připomněl slova, jimiž Vlastu Chramostovou vyzdvihovala divadelní kritika v dobách její vrcholné slávy v šedesátých letech. A zmínil se také o jejím navazování na toto období po roce 1989, kdy novou příležitost dohnat ztracený divadelní čas dostala právě v Národním. Ona sama si přála, aby právě na této scéně se konalo její poslední rozloučení.
„Málokdo ví, že v Národním divadle pracovala už podruhé, poprvé tu byla zaměstnána v době rekonstrukce už za normalizace, kdy ochotně souhlasila s nabídkou tehdejší vedoucí archivu Hany Konečné a popisovala pod cizím jménem fotografie hereckých kolegů,“ přidal Burian poměrně neznámou kapitolu v životě herečky Chramostové. Její životní příběh podle ředitele Národního divadla zanechal prosté, ale těžce vykoupené poselství: Být hercem je krásný a naplňující osud, ale jsou chvíle, kdy to nestačí.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPráce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.
