Vojenský analytik varuje před bezpečnostními riziky pro ČR, která prý mohou následovat po zvolení Van der Bellena

Sčítání ještě není zcela dokončeno (v době psaní tohoto textu), nicméně vítězství globalistického protinárodního kandidáta je vysoce pravděpodobné. Bezpečnostní situace se naštěstí příliš nezmění, protože rakouský prezident má stejně jako náš malou výkonnou pravomoc, na rozdíl třeba od amerického nebo ruského. V opačném případě bychom mohli situaci po porážce vlasteneckého kandidáta přirovnat z českého hlediska k připojení Rakouska k Německu koncem třicátých let, známému počeštěně jako anšlus. Tehdy se rovněž prodloužila reálně ohrožená hranice Československé republiky.

Nicméně vítězství globalistů posílí jejich morálku a zvýší agresivitu a protinárodní aktivity. Budou prosazovat rychlejší islamizaci tradičně křesťanského Rakouska, které má hranici s naší republikou. Dále se budou snažit blokovat jakékoli dohody směřující k vytvoření bloku středo a východoevropských zemí proti islamizaci prosazované z Bruselu a Berlína. Protinárodní globalista Van der Bellen bude úzce spolupracovat se současnou německou kancléřkou i prezidentem na vytváření afrogermánského prostoru v Evropě.

Reálnou hrozbu vytváří fakt, že rostoucí počet islámských migrantů v Rakousku může vytvářet jejich větší zájem o atakování našeho území stejně, jako se to děje z německého prostoru. Opět se objeví tlak na přerozdělovací kvóty. Vývoj na jih od nás potvrzuje správnost požadavků ochrany naší jižní hranice státními ozbrojenými formacemi, ženijními zátarasy, stabilními i mobilními senzory i jednotkami vytvořenými z dobrovolníků, kteří v ohroženém prostoru žijí. Dále je třeba z důvodu rostoucího ohrožení zabránit jakýmkoli pokusům o odzbrojování obyvatel naší země.

V neposlední řadě je třeba podporovat našeho prezidenta, který se z hlediska národních zájmů v době ohrožení stále jeví jako bezkonkurenčně nejlepší ve srovnání s všemožnými, vesměs protinárodními a globalistickými protikandidáty. Výsledek prezidentských voleb v Rakousku je výstrahou všem našim vlastencům, především těm, kteří z lenosti či z hlouposti nechodí k volbám a podporují tak současnou protinárodní vládu.

Evropská armáda pro a proti

Myšlenka evropské armády není žádnou novinkou. Pomineme-li nacistickou wehrmacht, která měla obsadit celou Evropu, objevily se projekty evropské armády již koncem čtyřicátých let minulého století. Bruselská smlouva z roku 1948 měla zajišťovat společnou obranu Francie, Británie, Nizozemska, Belgie a Lucemburska. Obranu před Sovětským svazem, který od května roku 1945 na žádnou evropskou zemi nezaútočil. V roce 1954 následovala Západoevropská unie, která neměla vlastní síly vyčleněné z národních armád. Existoval ještě společný projekt Francie a Německa. Nedostal se však dále, než do úrovně diskuzí a návrhů jednotných uniforem s novými hodnostmi.

Takové řešení bylo proti zájmům USA, které prosazovaly dominantní postavení svojí globální vojenské organizace NATO v Evropě a zároveň potřebovaly udržet Německo v pozici kolonie závislé na americké armádě a nákupu amerických zbraní. Evropské státy a jejich armády měly nést hlavní tíhu pozemních operací ve válce proti zemím Varšavské smlouvy a samozřejmě inkasovat většinu sovětských jaderných úderů. V roce 1992 byla podepsána Petersburgská deklarace a jejím výsledkem se stal Eurocorps jako vojenská složka EU zaměřená na intervence v zahraničí. Přechod EU od obrany k imperiálnímu globalismu umožnila likvidace Varšavské smlouvy a zájem USA zajistit podporu EU pro svoje vojenské agrese ve světě, včetně území Evropy. Německo zrušilo zákon zakazující nasazení bundeswehru v zahraničí, což umožnilo německý podíl na agresi a protisrbských etnických čistkách NATO a EU v Bosně a Kosovu na podporu islamizace Balkánu. Tři základní cíle EU byly humanitární a záchranné operace, dále operace na udržení míru a v neposlední řadě bojové operace.

V roce 1998 byla podepsána Deklarace ze St. Malo, která říká, že EU musí mít kapacitu pro autonomní akci, podpořenou věrohodnou vojenskou silou. V roce 2003 byla schválena první Evropská bezpečnostní strategie vytvořená týmem vysokého (euro)komisaře pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku za podpory Institutu bezpečnostních studií založeného v roce 2002. V roce 2004 byla založena Evropská obranná agentura, jež má zajišťovat vyzbrojování zemí EU.

Základním cílem se stalo vytvoření sil rychlé reakce s až 60 000 vojáky a 500 letadly s možností nasazení během 60 dnů na vzdálenost až 4000 km a s možností po dobu jednoho roku. Od roku 2007 byly počty zvýšeny či upraveny na 100 000 vojáků, 400 letadel a 100 lodí. Podle předpokladu z roku 2010 bude třeba vyčlenit pro zajištění rotace vojáků celkem 180 000 vojáků a doplnit síly policejním sborem s 5000 příslušníky.

Mimo Eurocorps působí od roku 1995 Evropské námořní síly. V jejich rámci působí Francie, Itálie, Španělsko a Portugalsko. Tvoří je neupřesněný počet lodí se zhruba 5000 námořníky a schopností aktivace do pěti dnů. Jsou napojeny na velení NATO a aktuálně zasahují v rámci operací proti pirátům kolem pobřeží Somálska. Úspěšnost jejich akce je nejasná, protože piráty nelikvidují v souladu s platnými protipirátskými zákony, pouze v některých případech zatýkají. Možná časem dorazí jako syrští uprchlíci do EU. Naopak Rusko a Čína v rámci protipirátských operací uspěly díky tvrdému postupu, takže vesměs islámští zločinci se jejich lodím vyhýbají.

Zajímavá bude v případě Brexitu rovněž budoucnost kombinovaných společných expedičních sil Francie a Velké Británie, které mají národní brigády, letecký a námořní komponent. Jejich spolupráce je zaměřena rovněž na jaderný program(!), vyzbrojování a operační spolupráci v případě akcí v zahraničí.

V roce 2010 bylo zahájeno vytváření Bojových skupin se schopností nasazení do 30 dnů (na základě požadavku OSN!) a zajištěním zásobování po dobu 120 dnů. Postupně je formováno 14 praporů po 1500 vojácích a 4 prapory po 2500 vojácích. Účastní se i naše republika ve spolupráci se Slovenskem a Polskem. Jednalo se o následek pomalého vytváření Eurocorpsu, kde se účastnické státy vymlouvaly na hospodářskou krizi, kterou zavinilo především ideologické řešení ekonomických otázek, v první řadě zavádění společné měny euro.

Průběžně přibyly další síly, takže evropské ozbrojené složky nejsou zanedbatelnou záležitostí i v případě, že pomineme takové „síly“ jako ostudný FRONTEX. Otázkou je, zda je vůbec smysluplné budovat nějakou evropskou armádu, jestliže ji už máme. K čemu by sloužila a jakou by měla bojovou hodnotu?

Názory pozitivistů

Po vítězství Donalda Trumpa, který ještě není prezidentem, vypukl v EU velký povyk nad tím, že odvolá americké ozbrojené síly z Evropy. Trump se navíc skepticky vyslovil k současnému NATO, protože evropské země podle jeho názoru nepřispívají patřičným podílem, především finančním, k jeho bojeschopnosti. Případný americký odchod z Evropy, případně stažení amerických vojsk z Evropy by snížilo její obranyschopnost. Proto je třeba podle mnoha evropských politiků, dokonce i levicových a údajně mírumilovných, posilovat evropské armády, především nákupy nové výzbroje. Důvodem je podle jejich názoru ohrožení zemí EU ze strany Ruska. Pro vyšší efektivitu obrany Evropy je třeba vybudovat společnou evropskou armádu řízenou z Bruselu. Současné evropské ozbrojené složky jsou podle nich početně nedostatečné a špatně vyzbrojené.

Evropské ozbrojené složky

Základ tvoří Vojenský výbor EU založený roku 2001 a tvořený náčelníky štábů jednotlivých zemí. Zde můžeme vidět důvod k ustanovení současného náčelníka Generálního štábu AČR, který má vřelé vztahy především k Francii, kde dlouhodobě působil jako přidělenec obrany. Vojenský reprezentant naší republiky v EU má rovněž početný a dobře placený štáb, o jehož financování mimo dotace pro úřednictvo EU se u nás nemluví. Vojenskému výboru jsou podřízeny Operační centrum vytvořené roku 2004 a odborný Vojenský štáb EU založený roku 2005 a Oddělení pro krizové řízení z roku 2009. Vojáci EU působí v mnoha zahraničních misích, většinou mimo Evropu, konkrétně v Bosně, Kosovu, Gruzii, na Ukrajině, v Afghánistánu, Libyi, Palestině (takzvaná palestinská území), Mali, Nigeru, Kongu, Středoafrické republice, Somálsku, Džibuti, Tanzánii, Jemenu, na Seychelách a v rámci námořní operace Atalanta proti pirátům kolem břehů Somálska.

Armády států EU

Výše uvedené ozbrojené formace jsou pouze malou součástí národních sil 28 států EU. Pokud sečteme ozbrojené síly všech evropských zemí, dostaneme se k impozantním číslům. V následujících číslech nejsou započítány akvizice výzbroje, které nebudou dodány do konce tohoto roku. I tak se údaje různých zdrojů liší. Jedná se o (zaokrouhleně) 1 570 000 vojáků ve službě mimo záloh, 1734 moderních bojových letounů (s výjimkou MiG-21 dosluhujících ve Slovinsku a Chorvatsku), 1581 vrtulníků všech kategorií, 3215 moderních tanků (s výjimkou modernizovaných T-55 v Rumunsku, nejsou započítány Leopard 1 a M-60), 1848 samohybných děl, 759 samohybných raketometů, 23 731 různých typů obrněných vozidel, 170 válečných lodí počínaje korvetami výše a 66 ponorek. Oproti tomu Rusko disponuje aktuálně méně než 1 milionem vojáků, 1094 moderními a modernizovanými bojovými letouny (a 161 moderními bombardéry), 1600 vrtulníky všech kategorií, 3200 tanky T-72, T-80 a T-90, 27 000 různými typy obrněných vozidel (nejsou započítány zastaralé BTR-60), 48 loděmi počínaje korvetami výše a 44 ponorkami. Problém je s výpočtem ruského samohybného dělostřelectva, neboť v rámci ruské výzbroje je uváděno 40 000 děl různých typů, nicméně většina je tažených, zastaralých typů. Z přibližně 15 000 samohybných děl je většina zastaralých systémů Gvozdika, Giacint a Akacija, které nedosahují parametrů současného evropského dělostřelectva. Státy EU mají aktuálně slabší protileteckou obranu oproti Rusku, avšak již vyvinuly vlastní systém MEADS. Z uvedených čísel vyplývá, že konvenční síly EU a Ruska jsou přibližně vyrovnané. Výhodou Ruska je větší počet jaderných hlavic a jejich nosičů, jejichž použití však nelze předpokládat, pokud by nedošlo k napadení Ruska. Navíc má EU 507,7 milionu obyvatel a HDP 11,8 bilionů EUR (rok 2010), zatímco Rusko pouze 146 milionů obyvatel a HDP 3,565 bilionů USD (rok 2014). Další výhodou EU je spolupráce většiny zemí v rámci NATO, což by navýšilo evropské bojové možnosti o dalších minimálně 150 % i bez účasti Turecka.

Názory kritiků evropské armády

Evropa není aktuálně a perspektivně ohrožena Ruskem, ale islámskou invazí. Rusko nemá dostatečný potenciál k napadení a obsazení Evropy, což vyplývá z výše uvedených čísel. Především však nemá k útoku na Evropu smysluplný důvod! I v případě střetu pouze mezi státy EU a Ruskem by Rusko nemohlo nasadit celou svoji armádu, nanejvýš kolem 60 %. Zbytek by musel chránit rozsáhlé ruské hranice v Asii. Tím by se vyrovnala horší organizace v rámci kooperace armád EU. Zásadní je fakt, že Rusko téměř nemá hranice s EU! Výjimkou jsou Lotyšsko, Estonsko, Finsko a zanedbatelná ruská enkláva Kaliningrad oddělená od území Ruské federace a hraničící s Polskem. Mapa nelže, takže o pravděpodobnosti ruského útoku vedeného do Evropy přes Pobaltí, případně Finsko by se nás snad nemohl pokoušet přesvědčovat ani Jakub Janda se svými špičkovými experty a analytiky, dokonce ani v ČT 24.

Souhrn sil armád EU je takový, že jimi lze efektivně odrazit jakýkoli útok a vytváření jakéhosi sboru mimo postrádá veškerou logiku. Stačilo by zorganizovat lepší kooperaci a mobilitu celkových ozbrojených sil. Dokladem nereálnosti takových představ je i NATO, kde se do bojových operací realizovaných NATO na základě zájmů USA v posledních třech dekádách zapojovaly segmenty ozbrojených sil států EU, členů NATO, bez ohledu, zda se jednalo o formace vyčleněné pro NATO či nikoli. Zvláště v době současné bezpečnostní krize zaviněné islámskou invazí podporovanou z Bruselu, kdy je budoucnost stále totalitnější EU nejasná, stále více obyvatel nevidí v EU pozitivní budoucnost na základě vlastní praktické zkušenosti. Proto je vytváření jakési nadnárodní vojenské složky naprostý nesmysl. Kde byl Eurocorps v době islámské invaze z Turecka do Řecka?

Společné ozbrojené síly řízené komisaři z Bruselu by nakonec mohly sloužit k potlačování odporu jednotlivých členských zemí vůči totalitním praktikám a islamizaci prosazované Bruselem a Berlínem. K službě v takové formaci navíc chybí to hlavní, což je evropské vlastenectví. Naprostá většina obyvatel EU se cítí občany svého národního státu, nikoli totalitní a otrokářské EU; a současná záměrně vyvolaná rasová a islámská krize národně orientované vlastenectví jen posiluje. Každý chce bránit především svoji zem, národ a rodinu před aktuálním útokem. Takže jakási evropská armáda namířená proti Rusku by byla pouze drahou a nebezpečnou potěmkinovskou vesnicí. Jaký má kupříkladu Portugalec zájem na Slovensku? Celý humbuk kolem potřeby vytváření evropské armády a mohutných investic do vyzbrojování států NATO má pouze vytvářet zakázky pro zbrojaře, především americké. Zase nebude dostatek peněz na potřebné projekty a lidi, protože se údajně musí zbrojit, aby si pár zbohatlíků více namastilo kapsy. Pokud by došlo k transformaci NATO na nějakou novou a funkční organizaci sloužící k ochraně obyvatel Evropy, počínaje zapojením Ruska a vyloučením Turecka, jen dobře. Kromě toho mají USA v EU zájmy takového rozsahu, že si je budou chránit, dokonce i proti zájmu Evropanů. A Donald Trump je a vždy bude především americký prezident a miliardář, nikoli jakýsi evropský spasitel.