Rusko nemá žádný zájem na tom, aby občanská válka v Sýrii skončila. V jejím důsledku dochází k destabilizaci Iráku a dalších křehkých arabských režimů podporovaných Washingtonem. To samé platí v případě konfliktu na Ukrajině. Putin vzhledem k poklesu ekonomiky nutně potřebuje oddalovat mír, co to půjde. Údajná obrana rusky mluvících obyvatel proti ukrajinské fašistické juntě a NATO představuje jeden ze základních pilířů jeho domácí politiky. V tomto kontextu je dost nejasné, co by ruský prezident získal deeskalací napětí.

Druhým důvodem Kerryho návštěvy Ruska může být snaha Washingtonu otevřít opět komunikační kanály s Moskvou. K těmto účelům se ovšem využívají především velvyslanci. Příjezd amerického ministra zahraničí do Putinova letního paláce v Soči uprostřed největší roztržky mezi Ruskem a Západem od pádu komunismu může jen posílit postavení ruského prezidenta jako nepostradatelného a vlivného politika. Kerry bohužel tyto důsledky není schopen vnímat nebo se o ně nestará. Těžko říci, která z těchto variant je vlastně horší. Abychom ale nebyli na Kerryho příliš přísní, možná měl nějaké eso v rukávu. Třeba má k dispozici něco, čím mohl zastrašit Putina a přimět ho ke změně postojů.

Toto optimistické očekávání skončilo zklamáním hned na tiskové konferenci, která se konala těsně po setkání výše zmíněných politiků. Na samém počátku vystoupení Kerryho před světovými médii se ukázalo, že žádné eso v rukávu rozhodně neměl. Jeho hodnocení setkání s Lavrovem a Putinem bylo plné klišé, eufemismů a frází, které pouze zvýraznily Putinovo diplomatické vítězství. Kerry neustále Lavrovovi a Putinovi děkoval a opakoval, že mu bylo ctí se s nimi setkat. Vzhledem k tomu, že nebylo ničeho dosaženo, za co by měl být Kerry vlastně vděčný? Všichni přece dobře víme, jakým dehonestujícím způsobem se ruský diktátor pravidelně vyjadřuje o Spojených státech, NATO a Evropské unii.